Článek
Vyslýchaný František Štěpánek zarytě mlčí
Dne 10. března 1940 gestapo zatklo říčanského kolportéra ilegálního časopisu V BOJ Františka Štěpánka. Následují tvrdé výslechy. Rána za ránou. Život dostává barvu krve. František už ani neví, čí je. Údery jsou cílené. Gestapáci se ve svém řemesle vyznají. Jenomže jejich stupňující se agresivita na vyslýchaného účinkuje opačně, než očekávají. Mlčí. Pořád zarytě mlčí, jako by byl němý. A pokud otevře ústa, valí se z nich jen lži, samé lži. Zapírá.
„Noviny mi dávala krasavice. Moderně oblečená. Pohledná platinová blondýna.“
„Kde?“
„V kavárně.“
„Tady máte žiletku a mýdlo. Oholte se a umyjte.“
František se postaví k umyvadlu. Holení bolí, vousy nechtějí rozbitý obličej opustit.
„To stačí. Převlékněte se,“ zmučený vězeň dostává čistou košili a oblek.
Auto s gestapáky a Štěpánkem vyrazilo ke kavárně Tatra. Chvíli poseděli a ostřížím zrakem sledovali každou blondýnu, která vešla. Muži v civilu vystřídali několik kaváren. A nic. Na tu, na niž měli políčeno, nenarazili.
„Proč?“
„Zapomněl jsem na smluvené heslo,“ vyhrkl Štěpánek.
„Jaké?“
„Když nás k té ženě přivedete, dostane 150 tisíc korun,“ zkoušejí si ho koupit. Třeba bude ochotný duši zaprodat ďáblu. Cukr a bič. Možná právě tahle zbraň zabere jako už mnohokrát předtím u jiných.
„Ve vydání Českého slova se měl objevit inzerát nazvaný Růžičko, proč se nerozvíjíš?“
Inzerát vyšel v nejbližším vydání. Přes vězeňského lékaře František Štěpánek Ince Bernáškové pošle moták s varováním pro ostatní členy skupiny. Udá místo, kam přijde. Do kavárny na hlavním nádraží. Totéž sdělí gestapákům.
„Jste volný. Můžete jít.“
Propuštěný František si bere zadržené doklady a opouští Petschkův palác. Pomalu kráčí k Václavskému náměstí a přemýšlí, zda udělal dobře, když moták poslal. Něco ale podniknout musel, aby Inka věděla, že je opravdu v rukách gestapa. Aby mohla zorganizovat bezpečnostní opatření. Změnit hesla, místo vydávání časopisu. Plně si je vědom toho, že se stal volavkou, která má mladou ženu do spárů gestapa pomoct polapit.
Do kavárny na nádraží musí vejít v udanou hodinu. Ví, že si tam musí sednout a čekat. Než dopadl na židli, stačil si všimnout zvláštních hostů, tvářících se, že popíjejí kávu. Sledují každou příchozí ženu. Žádná však není platinová blondýna.
Občas pohledem zavadí o drobnou dívku v tmavě modrých šatech, sedící v rohu místnosti. Vypadá jako studentka, která čeká na mladíka svého srdce. A určitě se mu chce líbit. Vyndá zrcátko a sama sobě zálibně pohlédne do očí. Je v nich strach? Kdepak. Pomalu si rty přejíždí rtěnkou světlé barvy, krásně ladící s jejími temnými kadeřemi. Pak vezme do ruky jakýsi dámský časopis a znuděně v něm listuje. Po několika minutách pohlédne na hodinky, zaplatí a klidným krokem opustí kavárnu.
Gazda Jan Šoták z Korytné, který se svou ženou Apolenou Ince Bernáškové pomáhal.
„Cos to prováděla,“ zlobí se Vojtěch Preissig na Inku, když mu dovyprávěla, co se na hlavním nádraží dělo.
„Hazard se, dceruško, nevyplácí. To bys snad mohla vědět!“
Po dlouhé době na ni zvýšil hlas. Takhle rozčíleného otce Inka už dávno neviděla.
„Pa, musela jsem se těm gestapákům nějak vysmát. Ukázat, že tady jsem doma já, že mi nebudou rozkazovat, co smím a co ne. Rozumíš mi?“
Otec nic neříká. Zase ten její vzdor. S tím nic neudělá. Je to tvrdá palice. Celá po něm.
„Zkusím Františka Štěpánka nějak zachránit. Šotákovi mi pomohou. Snad něco vymyslím.“
„Tomu už nepomůžeš. Musíš zmizet. Ihned. Slib mi, že už neprovedeš nic nepředloženého.“
Vojtěch Preissig neví, že Štěpánkovi se nějakým zázrakem podařilo z nádražní kavárny gestapu zmizet. Ztratil se kdesi v kolejišti mezi odstavenými vagony. Když padl soumrak, pohltily jej žižkovské uličky. Pomohli mu železničáři.
Zdroj: V BOJ, edice ilegálního časopisu, svazky 1-6, Historický ústav čs. armády, Památník odboje, VHÚ, Praha 1992; Archiv Památníku Terezín A 10962; Jana Vrzalová, Zasnoubena se smrtí, JOTA, 2017;
