Článek
Jak ráda bych se jí za naše tehdejší notně přitroublé chování aspoň dodatečně omluvila! Až mnohem později, už sama jako matka, jsem plně pochopila odpovědnost, kterou na sebe převzala tím, že s námi jako dozor na chmelovou brigádu odjela.
Jenomže tehdy, bezprostředně po 21. srpnu 1968, jsme coby študáci, kteří sice tragiku dnů vnímali na plno, chtěli dál žít po svém. Kam na nás s omezeními a zákazy! Ať šlo o sklizeň chmele, na podzim o sběr brambor a na jaře o natahování drátů na chmelnicích, pokaždé jsme toužili si po práci dopřát tradiční zábavu – vyrazit na náves a ještě lépe za ves, sednout si na louku a zpívat, bavit se…
Mezi naše oblíbené písně patřily ty z repertoáru Rangers. Nejen proto, že k jednomu z jejich interpretů, Janu Vančurovi, jsme měli blízko. Potkávali jsme ho totiž na chodbách naší vzdělávací instituce. Ještě jako do SVVŠ, tedy Střední všeobecně vzdělávací školy v Praze ve Štěpánské ulici 22, jsem do ní nastoupila v roce 1966 a o čtyři roky později zde, ovšem s názvem Gymnázium, maturovala.
Když jsme tady my holky Jana Vančuru spatřily poprvé, div to s námi neseklo. Přesně jako v písni Láska má, začali s námi čerti šít a my celý den byly jako „ve snách“. Kdepak Ovidius! Neměl šanci. Bábinka Jetelová, jak jsme láskyplně říkaly profesorce latiny, se toho dne marně snažila nás přimět k soustředěnému studiu. Náš idol v naší škole. Až to budeme vyprávět…
Nebylo to poprvé, kdy se ve škole objevil. O potížích kluka, jen o čtyři roky staršího než my, se složením maturity, se nesly různé fámy, ale koho to zajímalo?! Pro nás měl jiné, mnohem důležitější a vyšší kvality.
Na skupině Rangers jsem dospívala. Atmosféra živých koncertů nádherná. Nezapomenutelná. Když Jarka Hadrabová, která s ní nějaký čas vystupovala, spustila Colorado, my, nadšení fanoušci, jsme se přidávali. Jako o život jsme pěli i další písně. Koncert jsme vnímali coby „kolektivní dílo“.
Dne 21. srpna 1968 naše třída měla odjet na chmel. „Bratrská“ vojska však plány zmařila. Naše chmelové jen na týden, ty další pro celou zemi na dlouhá léta. Ducha svobody zahnala do kouta. O to větší cenu pro nás Rangers, později nuceně přejmenovaní na Plavce, měli.
Paní profesorka, která s námi tehdy odjela, nás holky večer odmítala pouštět ven. Toužila po jediném. Zamknout nás na noc v pokoji na deset západů a pustit až ráno na šichtu. Prý, „děvčata, ruský voják nemusí jen střílet!“…
Puberta s námi nemilosrdně třískala, a tak jsme ji týraly přihlouplou otázkou, co jako by nám mohli udělat? Byť jsme odpověď, samozřejmě, znaly.
Ta moudrá žena našemu blbnutí trhla tipec. Do pokoje ve staré hospodářské budově, vybaveného poschoďovými palandami, na nichž jsme nocovaly, večer co večer na pár hodin vpustila spolužáka z jiné třídy. Říkali jsme mu Hogan. Krásně hrál na kytaru a zpíval. Rovněž písně Rangers, které si paní profesorka notovala s námi. Zněly vesnicí, okupantům navzdory. I zlé časy jsme si my, studenti Akademického gymnázia, dokázali zpříjemnit.
Díky za to, Jene Vančuro. Díky Vám všem, kteří už hrajete a zpíváte na nebeském kúru.
