Článek
Jeho slova za vlastní přijali i jeho následovníci. Václav Vašek, Jozef Mocsi, Vítězslav Nohel, Josef Miler, Jaroslav Krýda a řada dalších, kteří před lety jako členové legendárního Display Teamu své umění předváděli také ve Velké Británii.
„Na toto téma se vedly, vedou a dozajista povedou dlouhé polemiky – kdy, kde a proč že DT (display team – aby bylo jasno, co se za zkratkou DT skrývá) vlastně vznikl apod. … v tzv. nové době … se dala dohromady parta lidí se společným zájmem. V drtivé většině se jednalo o aviatiky se zkušenostmi z doby minulé. Když někdo něco umí, je lhostejné, kdy nebo kde se to naučil. Je zároveň lhostejné, jestli ho to naučil ten „správný“ člověk nebo systém. Kupodivu je lhostejné i to, zda ho právě vládnoucí garnitura na té, či oné straně opravdové, nebo pomyslné barikády označuje dobovými pojmy „rudý ďábel“, „imperialista“, nebo třeba „čínský dobrovolník“. Ony totiž ty fyzikální a aerodynamické zákony jsou platné navzdory snahám nejrůznějších parlamentů a partají jejich platnost zakázat, nebo aspoň přihnout.“
Slova Václava Vaška potvrzuje i Josef Miler, který na své působení v DT zavzpomínal.
Jednoho dne v roce 1991 byl zavolán na žatecké letiště.
„O co jde, se dozvíš až na místě,“ v reakci na můj nechápavý výraz dodal velitel našeho pluku.
V té chvíli netušil, že vstoupil do Display Teamu.
„Na žateckém letišti mne čekalo překvapení. Setkání se zástupci RAF. Konkrétně s Paulem Bowenem, ředitelem Benevolent Fund, podpůrného fondu RAF. Jménem Velké Británie nás pozval do své země. Na základnu Faiford. Na Internationl Air Tatoo (IAT) Pozvání se týkalo strojů Mig-29, Mig-23, L-39. Doprovodnými letadly měly být TU-124A a AN-12. V té době jsme totiž letouny neměli vybaveny radiostanicemi s nastavitelnou frekvencí, nýbrž pouze pevně naladěnými kanály. Doprovodné letouny byly tudíž nezbytné. Zajišťovaly navigaci a korespondenci.
Přelet se uskutečnil po trati Žatec-AB, Wattisham-AB, Faiford AB. Naši sestavu tvořily TU-134, dva letouny Mig-29 a jeden Mig-23ML. Druhá skupina zahrnovala stroj AN-12 a dva stroje L-39ZA. Velitelem vedoucího Tu-134 byl pplk. Metoděj Krahulec. Mig-29 pilotovali plk. Václav Vašek a pplk. A. Häckel, Mig-23ML já.“
S Phantomy po boku
„Počasí nám přálo. Šťastně jsme přistáli na letecké základně (AB) Wattisham RAF, kde sídlila peruť s letouny F4Phantom. Do AB Faiford jsme pokračovali ve skupině s nimi. Největším a nezapomenutelným překvapením ve Faifordu byla přítomnost československých pilotů, kteří v řadách RAF bojovali za druhé světové války. Jmenovitě Raimonda Půdy, Miroslava Liškutína a Vladimíra Šponara. Pro mne osobně právě toto setkání představovalo největší zážitek z celého pobytu ve Velké Británii. Po dlouhých 46 letech na její půdě znovu přistály letouny s československými výsostnými znaky.“
Lahváč jako vstupenka
Každá velká airshow končila tzv. hangar party, kterou pro vystupující piloty a techniky pořádali organizátoři leteckého dne. Českobudějovický pivovar Budvar, sponzor DT, dodal dvanáct sudů svého dvanáctistupňového piva. Členové teamu za vlastní peníze ještě přikoupili několik set lahví. Tento náklad přepravil AN-12. Lahvové pivo se osvědčilo jako vstupenka na prohlídky letadel, umístěných na statické ukázce.
„Na vlastní hangar party jsme otevřeli Budvar Pub a pivo čepovali pěkně postaru s čepicí. Sudy jsme před udivenými zraky účastníků naráželi ručně pípou. Jako platidlo za půl litru piva sloužila jedna nášivka. Majitel stánku s pivem AB, který stál vedle našeho provizorního výčepu protestoval. Prý mu odvádíme zákazníky.
„Koukejte za pivo účtovat aspoň jednu libru!“
To jsme odmítli, s poznámkou, že jde o sponzorský dar českého pivovaru.
Splněný sen
Na základě pozitivních reakcí na IAF se zrodil Display Team Československého letectva. Jeho posláním byla reprezentace vlasti na dalších leteckých akcích.
Zakládajícími členy se stali piloti a technici letounů Mig-29A (11. stíhací pluk Žatec), Mig-23ML (1. stíhací pluk České Budějovice) a L-39ZA (11. stíhací pluk Žatec). Postupně, jak probíhal výcvik pilotů, se přidávaly další typy – Su-25, Su-22, L 410, vrtulníky Mi-24…
Sedmadevadesátý rok je spojen s derniérou původního DT. Pro J. Milera současně s naplněním velkého snu. Nosil ho v sobě od první účasti na IAT. Toužil se ještě jednou této ohromné letecké podívané zúčastnit. Dočkal se. Po nezbytné přípravě letounů a pilotů nastal toužebně očekávaný okamžik. Přílet do Faifordu.
„Letím se spárkou Mig-23U a s navigátorem mjr. Lacem Šárogem, kapitánem dopravního pluku Praha-Kbely. V den odletu počasí, žádná sláva. Nicméně „rosničkář“ sliboval přelet přes kanál La Manche a počasí v Anglii bez mraků včetně výtečné dohlednosti. Po přeletu holandských hranic před námi vyvstala černá stěna, tyčící se do výšky 3000 metrů. Sestoupili jsme v těsné skupině. Spodek oblačnosti 80 metrů, dohlednost 600 metrů, déšť.“
Po přistání doplnili palivo a hned odstartovali. Nad kanálem La Manche počasí ukázalo přívětivější tvář. Záhy je vítaly bílé útesy Doverské.
K svému působení v DT J. Miler dodává: „Bylo mi ctí se s partou vynikajících pilotů a kamarádů podílet na propagaci vojenského letectva ČSFR a ČR jak doma, tak v Evropě.“
Zdroj: Šapitó pod širým nebem, Svět křídel; duben 2023 a vyprávění pplk. v. v. Josefa Milera
