Článek
Na nedávné vernisáži výstavy Roztoky Století ve fotografii, instalované ve Středočeském muzeu, jsem se o nezbytnosti jejího zachování opětovně přesvědčila. Bez paměti bychom nevěděli, odkud a kam směřujeme. Vzpomínka na minulost, z níž se poučíme, může korigovat naše kroky současné i budoucí.
Naslouchala jsem přítomným a sledovala, s jakým zájmem na snímcích hledají své předky, místa, kde se narodili. Žasnou nad proměnami, jichž neúprosným plynutím času doznala. Minulost ožila, vrátila se do přítomnosti, aby nám připomněla, že paměť města není jen o ulicích, obchodech, domech, ale také o lidech, kteří v nich žili a zanechali nesmazatelný otisk.
Historická volební urna.
„Metla byla symbolem školního života.“
Kronikář Emanuel Protiva, který před desítkami let tuto tehdy veledůležitou informaci zaznamenal, měl zajisté na mysli nástroj sloužící k vyprášení pozadí nezbedného žactva.
Ovšem nejstarší zmínka o školní výuce v Roztokách se váže k roku 1764 a nachází se ve farní kronice. Za první školní budovu lze považovat domek o jedné místnosti v sousedství roztockého zámku. V roce 1847 musel ustoupit stavbě železnice. Výuka nadále probíhala v pronajatých prostorách. V roce 1855 byla postavena budova nová. Postupem let, se zvyšujícím se počtem žactva, se rozšířila o přístavby. V říjnu 1940 školu obsadil Wehrmacht. Za druhé světové války se děti učily v sálech roztockých a žalovských hostinců. K dílčím faktům je třeba dodat, že město se stále rozrůstá. A tak současníci rozhodli v bývalé žalovské cihelně postavit školu novou.
Z nočního stolku do fotoarchivu
„Nejsem jen autorem některých nejnovějších fotografií, ale i těch historických. Například z roku 1975. Po nástupu nové soudružky ředitelky jsme se museli víc snažit. Bylo před volbami do národních výborů. Slovo volby dávám do uvozovek. Dostal jsem za úkol nafotit všechny úspěchy socialismu v našem městě. Prodejny, provozovny, komunální služby, autoservisy, prostě všechno… Přistoupil jsem k tomu bez valného nadšení. Byl jsem ještě mladý hoch. O životě jsem měl trochu jiné představy. Dneska se ukazuje, že bylo velmi důležité, co se tehdy nafotografovalo. Je to dokument doby. Když se na něj podívá mladší a střední generace, asi svým očím neuvěří. Jsem rád, že mne k tomu soudružka ředitelka, než mne z muzea vyštvala, dokopala,“ vzpomínal s humorem pedagog, publicista, politik a fotograf Stanislav Boloňský.
Otevření výstavy zpestřil vzpomínkou, kterak se do muzejního fotoarchivu dostaly některé historické snímky.
„Když jsem do muzea coby elév po maturitě nastoupil, vznikal archiv tak trochu nesystematicky. Z toho, co kdo přinesl. Hodně se změnilo zásluhou obyvatel Braunerova mlýna. Manželů Braunerových, jimž bylo kolem osmdesátky. Občas jsem za paní Braunerovou zašel. Sáhla do nočního stolku, který měla plný starých fotografií. Vždycky mne nějakou podarovala. Tak jsem například získal známou fotografii Zdenky Braunerové s paletou. Paní Braunerová byla rozená Stýblová. Jistě se vám vybaví dům v Praze na Václavském náměstí. Po matce byla Odkolková. Jde o mlýny Františka Odkolka. V závěru života manželé žili velmi uboze. Když v únoru 1972 pan Brauner, známý právník, jehož tatínek byl spolupracovníkem Mendělejeva, zemřel, nastal pro vdovu problém. Původem z vyšší společnosti například neuměla v kamnech rozdělat oheň. Ráno vybíhala před mlýn a odchytávala kolemjdoucí občany, aby jí šli zatopit. Chodil jsem na sedmou do práce, takže jsem byl častou obětí. ‚Mladý muži, pojďte mi zatopit,‘ prosila. Vždycky mi za to dala nějakou fotografii. Postupně jsme vyprázdnili stolek a fotky skončily zde v muzeu. To by počátek historického fotoarchivu.“
Poznámka na závěr: Zaujalo mne grafické ztvárnění a design expozice z dílny Petra Lišky. Zjevně pamatoval na návštěvníky, kteří nemají ostrozrak. Barevný podklad pod texty exponátů včetně velikosti písma umožňuje snadné čtení, což si zejména starší lidé pochvalovali. V tandemu s kurátorkou výstavy Martinou Hůlkovou, fotografem Stanislavem Boloňským a dalšími, kteří k otevření výstavy přispěli, se jim podařilo dovyprávět příběhy spojené s Roztokami, oživit a u někoho možná probudit vztah k místu, v němž se narodil, žije. Pocítit sounáležitost s domovem, s vlastí. Zdánlivě běžný prostor – město, přetavili v domov. Soudě podle reakcí obrovského množství návštěvníků autoři potvrdili, jak moc důležité pro lidskou paměť jsou i dějiny regionální.
Expozice, rozdělená do několika tematických sekcí, bude veřejnosti přístupna do 11. října 2026.
Zdroj: Poznámky pořízené během vernisáže; Paměti obce Roztok u Prahy kronikáře Emanuela Protivy, 1920, s. 223;
