Článek
Z rádia se nesly překrásné písně, které jsme zejména na brigádách nadšeně vyřvávali! Nesly se chmelnicí jako příslib báječné budoucnosti.
Pyšnila jsem se úžasnými sedmnácti lety. Moře mi sahalo po kolena. Myšlenka, že bych snad taky někdy mohla být stará, mi tehdy byla k smíchu. Já a babička! Taková hloupost!
S vrstevníky, postižené jako já mládím a dychtícím po všem novém, co život tak štědře nabízel, jsem chodila do tanečních na pražský Žofín. V naprosté většině jsme byli naprostá nemehla. Kluci to hlavně před dámskou volenkou řešili únikem „na pány“, odkud je rukou laskavou lovil náš taneční mistr Dušan Konečný. S partnerkou Doris Papouškovou se snažili naše nohy přimět k prvním tanečním krokům, aspoň trochu shodným s rytmem hudby. U polky svorně lomili rukama, že v našem podání jde o tragédii přímo národní. Brali jsme to s nadhledem a lehkomyslností příznačnou pro náš pubertální věk.
S hlavou natupírovanou, s písní skupiny Krystalky, jsem na potkání světu šťastně zvěstovala, že „Tenhle kluk, včera mi pusu dal…“
A najednou byl všemu konec.
Definitivní.
I bezstarostnému mládí.
V té době jsme s rodiči bydleli nedaleko Národního divadla. Historie tu dýchala na každém kroku. Žilo se nám dobře. Netušila jsem, jako ostatně většina národa, že nebude trvat dlouho a všechno bude jinak, že nejen přilehlé ulice se začnou dusit pachem okupantů.
Tu noc z 20. na 21. srpna 1968 jsme pořádně nespali. Zlověstný hukot letadel nás zneklidňoval. Srdce svíraly obavy, předtucha něčeho zlého.
„Na chmel dnes nejedeš. Naši vlast obsadila cizí vojska,“ oznámila mi brzo ráno maminka.
V očích se jí zračila hrůza. Jako ročník 1928 už okupaci zažila. Jen s jinými vojsky. V jiných stejnokrojích. Nepustila mne ani do Štěpánské ulice, k našemu gymnáziu, abych se přesvědčila, že na brigádu, na niž se celá naše třída těšila, opravdu neodjedeme. Prý je to nebezpečné. Naštvaná jsem popadla křídu a vztek zvěčnila na zeď našeho domu.
„Оккупанты, идите домой!“
„Okupanti, jděte domů!“
Následující noc se v naší ulici ozvaly výstřely. Svítalo, když kdosi zuřivě zabušil na dveře bytu a rusky řval, že máme otevřít.
Razie.
Slovo, které jsem znala pouze z historických filmů, se najednou stalo skutečností. Skupina sovětských vojáků pod velením jakéhosi důstojníka se domáhala vstupu. Nezbývalo, než otevřít. Odpor by byl stejně marný. Sotva se dveře rozlétly, vrazili dovnitř. Lezli pod postele, do skříní… Hledali zbraně a kontrarevolucionáře, pátrali po neznámé střelci. U nás v domě nikoho nenašli.
O pár dní později jsme se sestrou a rodiči šli na procházku po nábřeží. Tátu propustili z nemocnice po operaci ruky. Chtěl se sám na vlastní oči přesvědčit, co se v Praze děje. V obvazech vypadal, jako by se vrátil z fronty. Na viditelném místě oblečení jsme na znak protestu proti okupaci měli trikolory. Nedaleko Mánesa, kde se to hemžilo sovětskými vojsky, nás zastavil voják. Trval na jejich odstranění. Odmítli jsme. Táta, který rusky mluvil velice dobře, se mu snažil vysvětlit, že my jsme tady, v Československu doma, že on tu nemá co dělat a nemůže nám rozkazovat. Voják, s tupým výrazem ve tváři, na nás namířil zbraň. Dodnes slyším zlověstné cvaknutí závěru.
„Dejte ty trikolory dolů. Ten idiot je schopen nás zastřelit,“ pravil táta.
Odepnuli jsme je a okupantovi s opovržením hodili pod nohy.
Možná si současník řekne, že to z naší strany bylo zbabělé. Při vzpomínce na okupačními vojsky „bratrských“ armád Varšavské smlouvy zabité Čechoslováky jsem dodnes přesvědčena, že táta přesně věděl, kdy je moudré ustoupit. Aspoň dočasně. Tím nám zachránil život. Pokud by snad někdo soudit chtěl, nechť se zamyslí nad následujícími slovy.
„Nesuď druhého do té doby, než ty sám budeš na jeho místě,“ i řekl Hilel. (Výroky Otců, 2. kapitola, Mišna 4, volný překlad z hebrejštiny).
