Článek
„Toho se dosáhne … vybitím, nebo zotročením, jiných ras a převzetím jejich půdy.“ Z příspěvku Ira Jewella Williamse, Jr., zveřejněného v čísle z 22. dubna 1939 v americkém týdeníku mrazí dodnes.
„K tomu účelu se rasa stává lidem a lid je skován v národ vševládným géniem jednoho jediného muže. … Musíme lidem, kteří ještě plně nepochopili, kdo je Hitler ukázat, co je zač a zdůraznit, že likvidací Československa se nespokojí, že půjde dál a své územní požadavky bude zvyšovat. Jeho odpor ke všemu neárijskému se tragicky podepíše na jiných národech.“
Jaká jasnozřivost! Škoda, že varovným slovům tehdejší mocní nevěnovali valnou pozornost. Ostatně, v současnosti to není jiné. Agresor se nikdy nespokojí s dílčí kořistí. Chce víc a víc.
„… chceme-li porozumět tomu, kdo je Hitler, nemůžeme přehlížeti fakt, že nenávist k Židům je maltou, která váže v jednu budovu všechny cihly ostatních nenávistí Hitlerových,“ napsal autor textu.
S pomocí dcery Inky Bernáškové malíř a grafik Vojtěch Preissig článek za noc přeložil do češtiny.
Rozhodli se jej zařadit do nového vydání časopisu V BOJ. O přepis na rozmnožovací blány se postarala Jindra Karbanová. Celé číslo, byť ještě nečíslované, zredigoval Alois Kaiser, redaktor již zastavené Volné myšlenky. V cyklostylované podobě bylo namnoženo asi pět set kusů. Tak prostě začínala odbojová činnost a epopej ilegálního časopisu V BOJ.
20. duben 1939
Říše slaví Hitlerovy padesáté narozeniny. Oslavuje se rovněž v Praze. Na strahovském Masarykově stadionu defilují jednotky říšské branné moci před státním tajemníkem v protektorátu K. H. Frankem. Poprvé tu vystupuje jako nejvyšší představitel moci, jelikož říšský protektor von Neurath s prezidentem Háchou odjeli na oslavy do Berlína.
Za pět dnů Völkischer Beobachter, ústřední tiskový orgán nacistické strany v Berlíně, zveřejní rozhovor s Frankem. Odpovědi svědčí o jeho bezbřehé nabubřelosti a velikášství.
„Konstruktivní práce musela být zahájena bez velkých průtahů. Provádění je v mých rukou jako státního sekretáře. Problémy jsou mi známy z osobní zkušenosti…“
Nebude trvat dlouho a názorně onu konstruktivní práci předvede.
Tři dny před tímto rozhovorem z Prahy odjíždí první vlak s českými dělníky na práci do Německa. Byli to dobrovolníci, zlákaní vyššími mzdami. Později už transporty dobrovolné nebudou. Češi Hitlera odmítnou podporovat. Budou tam tedy muset vybrané ročníky mužů a žen. Nuceně nasazení.
Zatímco příslušníci wehrmachtu a dalších okupantských ozbrojených sil pořádají nájezdy do českých cukráren a obchodů s lahůdkami, aby se nacpali dobrotami, které doma už dlouho neviděli, přes hranice do Polska denně ilegálními cestami prchají čeští a moravští vlastenci, vedeni touhou zahájit boj proti okupaci, za obnovu svobodného Československa.
Opět budou nečinně přihlížet?!
Zatímco v protektorátu se lidé snaží čelit okupaci, britský parlament se 31. července schází na svém zasedání. Na programu je již neexistující Československo a současná mezinárodní situace.
Poslanec Hugh Dalton, jeden z vedoucích labouristů, se jako jiní členové opozice postavil proti parlamentním prázdninám.
„Loňského roku byl za zády parlamentu zpečetěn osud Československa,“ zdůvodnil své zamítavé stanovisko a zároveň vládě důrazně vytkl, že odmítla poskytnout půjčku Polsku a uvažuje o dvěstěkrát větší půjčce Německu.
„Má snad tato vláda s Polskem podobný plán jako loni s Československem?“ hřímá ze svého místa.
„Podle mne je zjevná analogie mezi loňským a letošním vývojem,“ poukazuje na jisté souvislosti politik Anthony Eden.
„Jsem přesvědčen, že Hitler chce dobytí Gdaňsku stejným způsobem, kterým loni obsadil Sudety,“ vmetl do tváří poslanců pravdu, kterou mnozí z nich nechtěli nebo odmítali vidět.
„To snad opět budeme nečinně přihlížet bezpráví? Jsme snad horší než Francouzi?“ Tohle vyšlo v L´Epoque z 18. července a Journal des Debats! Manifest francouzských profesorů i s jejich podpisy. Jasně se stavějí za Československo.“
„Válka by neměla smyslu, kdyby…“
„My, francouzští intelektuálové, náležející k nejrozmanitějším stranám a skupinám, chceme českému lidu projeviti náš cit veliké bolesti a hlubokého zármutku, s kterým zjišťujeme, že Francie, signatářka formální spojenecké smlouvy se státem českým, a Anglie, signatářka jako my smlouvy versailleské, smluv dodatkových a paktu Společnosti národů, nedodržely slova. … že se ve své slabosti daly zatlačiti k mnichovské kapitulaci, a že se tak již předem podřídily aktům ohavného násilí, jimiž říše učinila dočasně konec samostatnosti Československa a zabrala Litvě území garantované podpisy Francie a Anglie.
… Prohlašujeme, že válka by neměla smyslu, kdyby nedospěla k úplné nápravě nedávných nespravedlností a k osvobození národů, bez čehož by nebylo na světě ani míru ani cti pro žádného.“
Zdroj: V BOJ, edice ilegálního časopisu, svazky 1-6, Historický ústav čs. armády, Památník odboje, VHÚ, Praha 1992; Archiv Památníku Terezín A 10962
