Článek
Díky odvaze místních občanů mnoho vězňů přežilo. Nikdo tehdy netušil, že o řadu bývalých vězňů nacistických koncentračních táborů budou pečovat až do září téhož roku.
Písemné svědectví zanechal MUDr. Rudolf Poledník.
„Dne 28. dubna 1945, tedy osm dní před vypuknutím Květnové revoluce, přišla do Roztok zpráva, že tudy projede transport politických vězňů z Terezína a jiných koncentračních táborů. Zvěst tato přímo elektrizovala některé české obyvatelstvo a bleskurychle se šířila po celém dalekém širokém okolí. Tu projevila se pravá česká duše. Šest let umlčovaný a zakřiknutý národ jako by se probudil z pouhého spánku. … Každý dobrý Čech spěchal pomoci. Jako na povel zorganizovala se dobrovolná samaritánská služba …. Dobrovolné sestry, samaritáni pod záštitou ženevské pásky jako symbolu Mezinárodního Červeného kříže vyjednávali s velitelem transportu a s dozorci, aby mohli ošetřit trpící a jako součást milosrdné péče podati jim nápoj a potravu. … toto vše dělo se s nasazením vlastního života, neboť odpor proti tomu byl ze strany okupantů veliký a neustále se střílelo. … I četnická stanice splnila na sto procent svoji národní povinnost.“
„Těmi ubožáky byli příslušníci všech národů…“
Uvádí dr. Poledník.
„Naše generace hned tak nezapomene na scény, jež se odehrály na roztockém nádraží. Věru, co jsme viděli po příjezdu vlaku byla jen bída a utrpení. Slovy nelze povědět, ani písmem vypsati, ani nejživějšími barvami znázorniti žalostný pohled na Hitlerem zničené člověčenstvo. Pro to není dosti výrazů v nejobsáhlejších slovnících světa. Těmi ubožáky byli příslušníci všech národů evropských i zámořských: Češi, Slováci, Poláci, Rakušané i Němci, Belgičané, Francouzi, Italové, Maďaři, Rumuni, Jugoslávci, Angličané, ano i Argentinci.
… Nikdo z nás netušil, že v předvečer opravdové revoluce bude naše zdravotnická služba podrobena takové náramné zatěžkávací zkoušce, a že vlastně zdravotnická akce v souvislosti s příjezdem „vlaku smrti“ do značné míry ovlivní další běh událostí.“
Jan Najdr, statečný přednosta stanice
Jeho zásluhou a také díky zdejším příslušníkům druhého odboje, se vězni mohli najíst a napít. Více než tři stovky s pomocí statečných obyvatel uprchli. Železničáři byli zpravidla prvními, kteří do kontaktu s vězni v transportech smrti přicházeli. Mnozí z nich se za protektorátu aktivně zapojili do odboje. Patřil k nim i přednosta stanice v Roztokách Jan Najdr. Rozhodl se transport ve stanici co nejdéle zdržet.
„A zdržoval ho tady dvacet hodin s tím, že Praha je ucpaná vojenskými transporty na frontu. A na to se pořád vymlouval, až když mu vyhrožovali, že ho zastřelí, tak teprve potom pustil ten transport dál,“ vyprávěl před lety v České televizi Miroslav Košťál, jemuž v dubnu 1945 bylo třináct let.
Tragický obraz dokreslovala na konci druhé světové války patnáctiletá Václava Stárková.
„Ve vagonu ležely hromady lidí. Výkaly, strašný puch to byl! ,Jíst! Jíst,‘ žadonili. A my jsme říkali: ,Dobře! Dobře!‘ Snažili jsme se je uklidnit. A hlavně, kdo to nejvíc potřeboval, že bychom ho dostali ven.“
Postavy s horečnatýma očima, vychrtlé bídou a utrpením
„Příloha č. III k Pamětní knize staničního úřadu Roztoky u Prahy. Popis transportu z Buchenwaldu, tábořícího na nádraží Roztoky dne 29. a 30. dubna 1945. Podává paní Bindrová, ošetřovatelka, Roztoky, Tiché údolí,“ čtu v dalším dokumentu.
„Byla neděle 29. dubna 1945. Po osmé hodině večerní přijel do roztocké nádražní stanice transport zajatců z Buchenwaldu a Litoměřic. … zůstal stát až do druhého dne do večera. Z transportu vystupovali lidé a mezi nimi byl též pan Dr. Černý z Příbrami, který nám řekl, že jest jich asi 4000 lidí různých národností … a několik vozů žen a dívek. Hlídali je muži SS a dozorkyně. Vozů bylo 78. … Vlezla jsem do vozu, přesto, že mě jiný lékař varoval, abych tak nečinila, že jsou to lidé zavšivení, což mi bylo lhostejné. … Ve voze se mi naskytl hrozný pohled. Ve slámě plné kalu a zápachu ležela zubožená těla v hadrech a cárech, potažená jen kůží a namačkaná jako slanečci. V tom přišlo nařízení zatáhnout vozy plachtami a žádný nesměl z vozu dolů až ráno po čtvrté hodině.
Po celé délce vlaku procházely se německé stráže SS. My ale nedali jsme se zastrašit.“
Zmírali mezi těmi, kteří již dotrpěli
Další řádky zápisu svědčí o tom, že ani infekční nemoc, ani zbraň namířená na lidskou bytost, ani bezprostřední hrozba vlastní smrti v kritické situaci, jde-li bezbrannému o život, člověka nezastaví.
„Když se rozednívalo, … to již bylo 30. dubna, v pondělí, rozbíhali jsme se opět kolem vozů. Mnozí z transportu pro tělesnou slabost a vážná onemocnění (velmi mnoho skvrnitého tyfu) i poranění nemohli opustiti vagon a zmírali mezi těmi, kteří již dotrpěli. Dobrovolné sestry a samaritáni je přes úporný protest dozorců vytahali v pravém slova smyslu z vozů za pomoci železničních zaměstnanců roztockého nádraží, chlapců – studentů totálně nasazených v „Technische Nothilfe“ u nás v Roztokách, i některých civilních obyvatel a uložili na kryté nástupiště na slámu, která jako zázrakem byla ihned k dispozici, a se souhlasem přednosty stanice a za jeho podpory byla zřízena v čekárně nouzová ošetřovna. … V podvečer druhého dne byl dán rozkaz k odjezdu transportu – déle jej místní přednosta stanice nemohl v Roztokách zadržet – a vlak odjel dále směrem na Prahu. Namířenými puškami byli vězňové zahnáni zpět do vagonů. Horší to bylo s těmi, kteří leželi na nástupištích na slámě a dalšího transportu nebyli schopni. Dobrovolné sestry odmítaly je vydat a nastalo dlouhé a nebezpečné vyjednávání s velitelem transportu. Ten konečně mávl rukou a sestry si zatím oddechly.“
