Článek
Není snad dne, abychom z médií neslyšeli nářky na nedostatek personálu ve zdravotnictví. Sester, lékařů… Zvláště v některých místech. Jako by nelákaly ani motivační příspěvky krajských představitelů, vábení v podobě možnosti získání vlastní ambulance, bytu. Navzdory soustavným lamentacím data Ústavu pro zdravotnické informace a statistiku (ÚZIS) ukazují, že celkový počet doktorů se za posledních devět let zvýšil. Přibližně o čtyři tisíce lékařských úvazků.
V regionálních nemocnicích se ovšem situace nezměnila. Potřebují především chirurgy a internisty. Navíc existují obory, v nichž akutní nedostatek specialistů pociťují ve všech zařízeních i krajích. Volají především po pediatrech, stomatolozích, praktických lékařích. Nedostává se infektologů, geriatrů.
Podle jedné z nejnovějších analýz je například v několika okresech Moravskoslezského kraje nedostatek praktických lékařů. Jenom v dětské všeobecné medicíně schází na 300 ordinací. Nejdál dojíždějí s dětmi rodiče v Moravskoslezském, Karlovarském, ale i Středočeském kraji.
Situace je vážná a rozhodně ji nelze podceňovat. Ministr zdravotnictví Válek se mj. nechal slyšet, že je „otevřený čemukoliv, co zlepší dostupnost praktických lékařů“.
Nevím, zda do řešení problému zapadá také přijímání ukrajinských lékařů do našich zdravotnických zařízení.
Od prvních dnů, kdy Rusko věrolomně přepadlo Ukrajinu, pravidelně volám do Charkova. Šest desítek let tu mám kamarádku, kterou vnímám jako vlastní sestru. Jezdívala k nám na prázdniny, já k nim. Hned po vypuknutí války jsem jí i její rodině nabídla azyl u nás doma. Odmítla. Rozhodla se zůstat. Ve městě, v němž si nemůže být jista životem. Stejně tak podanou ruku nepřijala její neteř se dvěma syny ve věku 13 a 16 let. Kluci bez tatínka do ciziny, byť bezpečné, nechtěli. S odjezdem nesouhlasil ani on.
„Vlast v neštěstí se neopouští!“ vzkázal.
Před několika dny jsem do Charkova volala znovu a mezi řečí jsem se dotázala, zda je ve městě dost lékařů.
„Nějaké tu máme, ale pokud potřebujeme péči, musíme ji většinou zaplatit v hotovosti. A to je problém. Z mnoha důvodů se nám jí nedostává. Ani s dostupností léků na tom nejsme valně. Nestěžuji si. U nás to ještě jakž takž jde. Nejhůře jsou na tom příhraniční oblasti, kde lidé mnohdy zůstávají i bez základní péče,“ vychrlila na mne.
Její slova potvrdily některé televizní reportáže. Zachytily například vojenského doktora. Ukazoval lékařský kufřík, v němž toho mnoho neměl. Má na starosti nejen vojáky, ale také vesničany, kteří v boji ohrožené oblasti z nějakého důvodu zůstali.. Únava se z něj lila proudem. Po ruce žádný kolega, který by pomohl. Podobný obrázek, jen jiné místo. Zničená vesnice a v ní stará lékařka bez potřebných prostředků.
„Co by si tu beze mne počali? Je to hodně starých lidí,“ nadhodila neřešitelný problém.
Na Ukrajině vypomáhají Lékaři bez hranic. Potvrzují, že podle výpovědí ukrajinských zdravotníků a pacientů, kteří zažili ruskou okupaci, přístup k základním lékům a péči se výrazně omezil. Tato svědectví byla potvrzena na základě 11 tisíc lékařských konzultací, vedených od listopadu 2022 do února 2023. Lékařské týmy se často staraly o pacienty s chronickými onemocněními, která nikdo po dobu několika měsíců neléčil.
„V některých městech a vesnicích, kde pracujeme, je destrukce absolutní. Za 25 let práce ve válečných zónách jsem viděl podobnou devastaci snad jen v jednom nebo dvou případech – na místech jako Mosul nebo Groznyj. Podél 1 km frontové linie na Ukrajině byly některé oblasti jednoduše vymazány z mapy.“
To jsou slova Christophera Stokese, vedoucího programů Lékařů bez hranic na Ukrajině.
Když se z našeho tisku a z televize dozvídám, kde všude u nás už ukrajinští lékaři pracují, (někteří se netají, že v naši zemí chtějí zůstat natrvalo) před mou ukrajinskou „sestrou“ se stydím.
Nikoho nesoudím. Nic mne k tomu neopravňuje. Mou vlastí válka nezmítá. Nicméně hořkosti se ubránit nemohu. Každý člověk má právo na důstojný klidný život, dobře placenou práci. Tedy i ukrajinští lékaři. Navzdory tomu nadšení z jejich přítomnosti
Anketa
v našich zařízeních nesdílím. Na jedné straně Ukrajinu v jejím boji štědře podporujeme, pomocnou ruku jsme podali bezprostředně po jejím napadení. Na stranu druhou s radostí přijímáme ty, které ve válečných časech potřebuje jako sůl.
Stále v uších slyším odmítavý vzkaz čtyřicetiletého muže: „Vlast v neštěstí se neopouští!“
