Článek
Kolik slz ještě musí být prolito, než se lidstvo poučí z tragických zkušeností předchozích věků, předchozích generací? Dotěrná otázka se před dvěma lety, 14. října, drala na povrch, sotva jsem vkročila do bývalého nacistického vyhlazovacího tábora Sobibor.
„Nemohou nás tady zasáhnout něčí rakety?“ ozval se mladý hlas, zjevně vykolejený blízkostí hranice Ukrajiny.
Znepokojivá otázka všemi, s nimiž jsem přijela, otřásla. O to více, že padla právě tady. Na místě nasáklém bolestí, nevýslovným utrpením, končícím smrtí nevinných obětí. S plnou silou na nás dolehla vážnost i šílená absurdita situace. Nedaleko odsud se jako mor a plíseň rozlévá páchnoucí kaluž smrti a teroru. Bezbranní civilisté, jako už mnohokrát v dějinách, vinou nezodpovědných politiků zase umírají ve válce, ohrožující existenci jiného národa. Budoucnost Evropy. Možná i světa.
Z iniciativy Spolku pro zachování odkazu českého odboje jsme si do Sobiboru přijeli připomenout výročí povstání vězňů, které vypuklo 14. října 1943. Jejich útěk je považován za jednu z nejúspěšnějších akcí svého druhu, uskutečněnou v nacistických táborech smrti.
Po povstání se Němci pustili do likvidace lágru, v němž od roku 1942, kdy byl otevřen, až do jeho zrušení v roce 1943, bylo odhadem zavražděno 180 000-250 000 lidí, převážně Židů. Smrt tady čekala na pětiletou Leu z Amsterdamu, na … K ní, ke všem těm zavražděným, by stále mělo být obráceno svědomí světa, aby naslouchalo varování, které tu i po desítkách let rezonuje.
S vlajkou České republiky jsme stáli před prostými pomníčky, kameny, připomínajícími ty, jejichž životní kruh se zde proti jejich vůli definitivně uzavřel. Tehdy dvanáctiletá Anna Šulcová se stejně starými kamarádkami, Emou Vackovou, Annou Rajdlovou a Klárou Havlůjovou z drobných šišek sestavily věnec, do něhož vložily svíčky. Poté jedna z nich rozevřela dlaň ukrývající dva kamínky z hory Říp.
Jako čest a projev důvěry dívenky jménem rodiny známé spisovatelky a psychoterapeutky Zuzany Peterové a jejího manžela Václava, varhaníka z Jeruzalémské synagogy v Praze, desítkám členů jejich židovské rodiny, zavražděným právě tady, předaly pozdravy manželů, kteří na své předky nezapomínají.
Z vyprávění polské průvodkyně, barvitě popisující, co se v lágru dělo, mrazilo.
Do Sobiboru byli deportováni Židé nejen z Generálního gouvernementu
Polská průvodkyně podrobně popisovala, jak lágr vypadal a jak se v něm vraždilo. Spolu s vyhlazovacími tábory Treblinka a Bełżec patřil do tzv. Akce Reinhard. Pod vedením Obersturmführera Richarda Thomally se na výstavbě podíleli místní obyvatelé spolu s několika desítkami Židů z blízkých ghett. V dubnu 1942 byl na místo velitele povolán Franz Stangl.
„Byli tu také lidé ze Slovenska, z protektorátu Čechy a Morava, z Německa, Holandska a Francie. Poslední transporty do Sobiboru přijely z likvidovaných ghett ve Vilniusu, Minsku…“
Asi tisíc vězňů bylo vybráno z transportů a nasazeno na různé práce v táboře. Např. do dílen, na uklízení vagonů, svlékání nově příchozích.
„Jako zvláštní tým působili „zubaři“. Mrtvým vytrhávali zlaté zuby. Na denním pořádku byly selekce. Zesláblí a nemocní z pracovních skupin byli posíláni do plynu. Na jejich místo nastupovali zdraví a silní z nového transportu. V zimních měsících vlaky často přivážely umrzlé vězně. Dne 12. února 1943 tábor navštívil Heinrich Himmler. Osobně se přesvědčil, jak proces vraždění probíhá. Tehdy šlo o dívky z transportu z pracovního tábora Majdanek.“
O útěk z tábora se od začátku jeho fungování pokoušelo mnoho vězňů. Pouze několika se zdařil. V létě 1943 byly v jeho okolí rozmístěny miny. Jako ochrana proti útěkům, ale také proti sovětským partyzánům.
„V polovině srpna 1943 se zformovala podzemní organizace pod vedením předsedy Judenratu v haličském Zolkievu Leona Feldhendlera. Členy byli převážně vedoucí výrobních dílen. Cílem bylo zorganizovat hromadný útěk. Jako velitel byl vybrán ruský Žid, důstojník Alexandr Pečerskij. Povstání se zúčastnilo přibližně šest stovek vězňů (některé prameny uvádějí až 700). Zabito bylo dvanáct Němců. Na 300 vězňů uprchlo. Většina byla zabita na útěku nebo nepřežila přechod přes minové pole. Ti, kteří se k útěku nepřipojili nebo nemohli připojit, byli také zavražděni. Mnoho uprchlíků ještě později vypátrali a zastřelili ukrajinští strážci nasazení na pátrací akce. Válku přežilo asi 50 vězňů. Mnozí z nich se přidali k sovětským partyzánům operujícím v dané oblasti.“
Zdroj: Poznámky pořízené během výkladu polské průvodkyně.
