Článek
Chladná, vlhká, nepřívětivá. Utrpení a zlo se tu mísí i 79 let po osvobození. Obtížně přijímám fakt, že v těchto prostorách strádali a umírali lidé. Vinou těch, kteří sami sebe pokládali za nadlidi.
„Vzpomínka z Terezína: Jednou přišel SS Rojko na celu, bylo nás tam asi 50 žen a začal mezi nás střílet… Musely jsme vycházet ze dveří a on nás každou tloukl obuškem. … a když byl večer, viděly jsme muže vězně, když šli též z práce a v posledních řadách nesli na nosítkách mrtvoly, které přes den SS utloukli.“ (Stephan Rojko, ve funkci velitele I. dvora se stal jedním z nejobávanějších dozorců – pozn. jv)
Listuji v tetiných poznámkách, jejichž dočasnou správou mne rodina pověřila, než je předám mladší generaci. S námi, příbuznými, o koncentračních táborech mluvit odmítala. Chodila však na besedy do škol a pokaždé se na ně pečlivě připravila.
Už samotná razítka děsí
Prohrabuji se notně zažloutlými a chatrnými papíry. Kladenské gestapo, Terezín, Osvětim, Ravensbrück… Razítka děsí. Vracejí mne do tetiny minulosti, do míst, kde si ponížení a utrpení podávaly ruku se smrtí a kam by se nikdo z nás určitě nechtěl dostat.
„Lieber Mann und Kinder!
… Jsem zdravá a nedělejte si o mne starosti… Božena Kopová, Haftling der Gestapo in Kladno. 17. 5. 1943“
Psát pravdu nemohla. S tou se postupně svěřovala až dlouho POTÉ.
Hned na počátku okupace se teta Božena zapojila do odboje. Roznášela letáky a ilegálně vydávané noviny, vybírala peníze pro rodiny, které měly živitele v koncentráku.
„Vedoucí naší odbojové skupiny byli Gotlieb a Markup. … Němci chtěli vyhubit celý český národ… ne všichni Němci (podtrženo tetou – pozn. jv). Byli jsme prozrazeni.“
Drobný sešitek sděluje, že byla zatčena 9. května 1943.
„Byla jsem na gestapu v Plzni hrubě bita, když jsem neřekla, s kým ještě jsem pracovala. … Výslech … byl veden brutálním způsobem. Mám památku, neslyším na levé ucho. A pak to bylo horší. Na gestapu v Kladně mě byli šavlemi do nohou…“ a následuje výčet toho, na co při besedě nechtěla zapomenout, co se jí navždy vrylo do paměti.
„Osvětim, 4 pece, jak do nich vybírali; dětské vlasy, děti na apelu, maminky z Lidic…“
„Doufám, že se už brzy shledáme.“
Z gestapa tetu převezli do Terezína. Následovaly Osvětim, Ravensbrück, Barth, pochod smrti… RU (Rückkehr unerwünscht – návrat nežádoucí), uváděly její papíry.
„Vzpomínka na Osvětim: Byly jsme na bloku a jednou ráno přišli SS a my musely vycházet za sebou ze dveří, a která žena byla ještě mladá a hezká, tak si ji SS odvedli pro sebe… byla mezi nimi i mladá děvčata, skoro děti. Ženy naříkaly, neb nevěděly, kam půjdou a že nakonec stejně skončí v plynu. Když jsme byly v lágru… tak jsme v noci slyšely rámus a křik. Ptaly jsme se blokových, co se děje a ony řekly, že SS vedle na bloku vybírají do pece… Na ten den nezapomenu, co živa budu.“
Slova psaná silou vůle
„Vzpomínáte také na mě? … Máte ještě králíčky? Měla bych zrovna na něj chuť. Zdraví a líbá vás máti. Božena Kopová, hafling č. 24857, Ravensbrück.“
První stručné dopisy domů jsou psány neumělou němčinou. Drobným, úhledným písmem. Výslechy, mučení, stres, hlad – to všechno se postupně začalo odrážet i na rukopisu. Rozmáchlý, špatně čitelný… Slova zjevně psaná silou vůle a přáním dát rodině vědět, že zatím ještě žije.
Rovněž v prostředí, v němž teta nedobrovolně živořila, dokázala myslet na obyčejné věci. Možná i to jí, stejně jako solidarita spoluvězeňkyň, zachránilo život.
„Prosím tě drahá sestro, polož na hrob mých drahých rodičů kytici…“ prosila.
V jiném zdůrazňuje: „Pište jen 30 řádků. Pište pouze německy. Ravensbrück bei Fürstenberg in Meklenburg.“
Byť s notně podlomeným zdravím se teta domů vrátila. Tohle přání se jí splnilo. Kdyby však žila, určitě by těžce nesla, že jiné, neméně vroucné, se dosud nenaplnilo.
„Tak jako bylo velké naše utrpení, taková byla i radost posledního dubnového dne 1945. … Po osvobození jsme ještě byly 6 týdnů v městě Rybnici, neb byly dráhy a mosty rozbity. Autobus z Prahy pro nás přijel 10. června a já jsem se vrátila mezi své drahé. … již nikdy válku a koncentráky…!“
Zdroj: Vykonavatelé zločinů Represivní aparát SS v Terezíně a Litoměřicích 1940-1945, kolektiv autorů, pro Památník Terezín vydalo nakladatelství Helena Osvaldová – Nakladatelství OSWALD, Praha, 2013; soukromý archiv autorky
