Článek
Zmínil malého synovce. Ve škole probírali národní obrození a on nevěděl, co to vlastenec je. „Na tiktoku a discordu se totiž setkává jen a pouze s variantou flastenec případně chlastenec.“
Pisatel se mu pokoušel pojem vysvětlit, leč dle svých slov neuspěl. Další se vytasil s názorem, že kdyby se Rakousko-Uhersko nerozpadlo, „kdyby tenkrát neblbli, mohli jsme být dnes Rakušané, mluvit plynně německy a mít se výrazně lépe, než se máme teď“.
Hráz proti ideologii
Na vlastenectví nevidím nic špatného. Potřebuji někam patřit. Vědět, kde jsou mé kořeny. Pokud se někomu uvedené slovo zdá vyčpělé, nabízím další varianty, byť na podstatě věci nic nemění. Vlast, rodný kraj, otčina, domovina, domov.
Při každé cestě na místa bojů druhé světové války, do bývalých koncentračních táborů ti, kteří jimi prošli, ony pojmy užívali pravidelně. K rodné zemi cítili sounáležitost. Vedla je do řad jejích obránců proti vetřelcům.
Z vyprávění příslušníků druhého odboje, mezi nimiž byli i mí předci, jsem plně pochopila, kde jsou hranice lidských možností. Je-li cílem člověka osvobození rodné země, je onou hranicí, cenou, kterou je ochoten zaplatit, smrt. Pak se jí totiž přestane bát a doslova ze sebe vydoluje vše, co v něm až do té doby zůstávalo ukryto. V lásce k domovině a ochotě se pro ni obětovat, bez ohledu na století, v jakém se tak stalo, spatřuji důležitý odkaz našich předků.
Když jsme na toto téma zapředly hovor s gymnaziální profesorkou francouzštiny a češtiny Janou Bros-Šotákovou, pravila: „Vlastenectví nelze zaměňovat s ideologií. Může se stát hrází proti pokušení, které ideologie představují.“
Ztratí-li člověk domov, ztratí úplně všechno
„Nikdy. Jsem typ člověka, který by umřel steskem po domově,“ odpověděl na otázku redaktora, zda nechtěl zůstat ve Francii, kde vystudoval střední školu, režisér Zdeněk Troška. Rázem se mi vybavila slova Marie Šupíkové, lidického dítěte, daného po vyhlazení vesnice na poněmčení.
Léta jsem pro Památník Lidice pracovala jako překladatelka a editorka. Scházela se s přeživšími, spolu s nimi ve výročí vyhlazení Lidic stála u hrobu zavražděných mužů.
„Pojď, zajdeme k nám domů,“ pokaždé po skončení piety mne Maruška vyzvala. Domů myslela k místu, kde až do tragického 10. června roku 1942 stál dům její rodiny.
Poněmčování začalo zákazem mluvit česky. Porušení se trestalo většinou bitím.
„Už jsme nechtěli zažít facky, tak naše mateřština, kterou nás učily naše mámy, ustupovala. Za nějaký čas už jsme byly německé děti.“
Dokud jí síly stačily, jezdila Marie Šupíková na besedy do škol. Zdůrazňovala, jak důležité je mít domov. Studenti a zaměstnanci Střední školy obchodu a služeb v Teplicích její vyprávění zachytili v knížce Lidice můj osud. Odpovídá v ní i na otázku, zda je vlastenectví přežitek.
„Tam, kde jsem udělala své první krůčky, to je pro mě vlast… Pro mě je vlastenectví velice drahá záležitost. Po tom všem, co jsem prožila…“
Státní znak se vrací. Je to projev vztahu k domovině?
Na dresy české hokejové reprezentace se po pěti letech vrací státní znak.
„Diváci si přáli, aby znovu na prsou byl …“ prohlásil mj. prezident Českého hokeje Alois Hadamczik.
Z reprezentačních dresů zmizel v roce 2018. Vyvolalo to nevoli řady fanoušků i některých hráčů. Výsledek ankety na sociálních sítích - vyhrál státní znak. Znak, symbolizující sepětí fanoušků a hráčů s vlastí. Nebo se pletu? Jinými slovy: Česká republika je plná patriotů, ale za vlastenectví se stydíme!?
Vlastenectví je otázkou naší zodpovědnosti
Koncem září jsem se na pozvání Jany Bros-Šotákové v Korytné na Uherskohradištsku zúčastnila svatováclavských slavností. Zážitek ohromující. Dokazující, že s naší mládeží to vůbec není tak špatné, jak někteří škarohlídi tvrdí. Spojení nejstarší generace s mladšími, předávání tradic samozřejmostí, úcta k předkům, k rodnému kraji… Tak to tu funguje od nepaměti. Bez ohledu na to, kdo je momentálně u moci. Základem je výchova v rodině!
Poté, co jsem paní profesorce přeposlala reakce některých čtenářů, mi napsala: „Vlastenectví mělo v historii vždy své opodstatnění a jasný význam. Je to slovo, za které se nemusíme stydět.“
K otázce poněmčování: „Naše kultura, moravská a česká patří v Evropě ke starým. Čeština je druhý spisovný slovanský jazyk po staroslověnštině. Poněmčením bychom popřeli svoji historii od 9. století a ponížili se na úroveň krátkozrakých utilitaristů, kteří by se museli stydět sami před sebou. Nikdo respektu hodný by si nás nemohl vážit. Popřeli bychom snahy a práci všech obdivuhodných žen a mužů, kteří pro náš národ pracovali a mnohdy obětovali život. Pohřbili bychom naši mentalitu. Jazyk a myšlení se navzájem velmi ovlivňují… Vlastenectví je otázkou naší zodpovědnosti. Za naše písně, tance, tradice, historii, jazyk a kulturu… Tady na Slovácku to lidé pochopili, necítí se zaostale. Je to pro ně něco tak přirozeného, že by si podobné otázky ani nepoložili, prostě to žijí. Vlast je náš domov, který chceme hýčkat, uchovávat a zušlechťovat pro generace nové. Nejde o nacionalismus. Pro většinu národů, etnik je láska k vlasti samozřejmostí. Dokážou ho vysvětlit, nebo ho cítí intuitivně. Pokud tento fakt dokážeme uchopit, nemusíme se obávat ztráty vlastní identity v multikulturním kontextu.“
Vlastenectví není příčinou válek. Jak dějinné zkušenosti ukazují, může fungovat coby záchranné lano připevněné k pevnému bodu naší existence.
Zdroj: Hokejisté vyslyšeli přání fanoušků, na reprezentační dresy se vrátí státní znak - Aktuálně.cz (aktualne.cz); Co je to vlastenectví? - Český dialog (cesky-dialog.net); Jaroslav Špulák, Důchod je naprosto úžasná věc, Právo 4. listopadu 2023, str. 21; Lidice můj osud život Marie Šupíkové, Partnery projektu Ústecký kraj a Památník Lidice, 2016
