Článek
Velící důstojník SS zkontroloval, zda počet nových vězeňkyň souhlasí se seznamem. Mrazivým dnem pak klopýtaly vstříc svému osudu. K bráně s nápisem Arbeit macht frei. Práce osvobozuje.
Když přišly blíž, spatřily cihlové baráky obehnané ostnatým drátem. Proboha, proč? Vždyť přece přijely pracovat! Nač ten ostnatý drát? Nač stráže?
Na otázky nenacházely odpověď. Vlekly se po lagerstrasse k další bráně v cihlové zdi. Stráže otevřely a průvod téměř tisícovky vyčerpaných a vyděšených Slovenek vešel. Trochu se uklidnily. Spatřily cizí ženy, číhavě si je prohlížející.
Netušily, že ony neznámé přijely jen několik hodin před nimi. Směs vražedkyň, zlodějek, politických vězeňkyň, prostitutek, lesbiček… Na Himmlerův rozkaz byly vybrány v ženském koncentračním táboře Ravensbrück. Měly se stát novými dozorkyněmi v Osvětimi.
Ravensbrücké trestankyně už věděly, co lágr obnáší. Mnohé si nejeden rok odkroutily. Doufaly, že si v Osvětimi, na postu dozorkyň, trest odpracují za lepších podmínek.
Teď proti nim stály stovky židovských dívek. Pěkně oblečených. Mnohé ověšené šperky. Kufry napěchované oblečením. Přijely pracovat jen na několik týdnů, jak jim slovenská vláda nakukala. Vypravily se tedy na cestu se vším všudy.
Nevzrušeně, ledovýma očima trestankyně mrazily dobře živené příchozí. Ty, stále ještě vykolejené z hrůz, které od nástupu do vlaku v Popradu zažívaly, pořád netušily, na čem jsou. „Výkvětu“ z Ravensbrücku svitlo. Už nejsou oběti. Všechna příkoří, ponižování, útrapy z předchozího lágru mohou těmhle ženským vrátit. Od této chvíle to budou ony, kdo bude trestat, bít, přidělovat práci.
Rudolf Höss si spokojeně mnul ruce
Samotným Himmlerem pověřený přetransformovat Osvětim na největší vyhlazovací tábor už měl po několika dnech důvod k radosti. V Ravensbrücku si dali záležet. Ty, které mu poslali, v surovosti, krutosti, nemilosrdnosti překonávají i své mužské protějšky. Mnohé z nich, vícekrát souzené prostitutky, jsou perverzní, pomstychtivé… Elita zločinu.
Dozorkyně se do přidělené role vžily rychle. Těm novým mohou ukázat svou právě získanou moc. Na jejich rozkaz dívky bez reptání ukládaly na hromadu svá zavazadla. Prokřehlé dál hodiny stály venku na mrazu. Nechápaly, co to má znamenat. Mezitím esesačka Johanna Langefeldová s podřízenými zjišťovala, co dál. V nastalém zmatku z tak obrovského počtu nových přírůstků i německý smysl pro pořádek dostal trhlinu. Dozorkyně se nových nemohly dopočítat.
Po nekonečném čekání je nahnaly k bloku č. 5. Objevilo se několik esesáků. Dívkám nařídili vejít. Na kost promrzlé se cpaly dovnitř. Kápové je tloukli po zádech, aby jejich kroky urychlili.
Přišlo další rozčarování. V místnosti sice bylo tepleji, avšak po elektrickém proudu ani náznak. Žádná kamna, žádná postel. Jen trocha špinavé, uválené a smradlavé slámy na podlaze. Deset latrin. Voda tekla čůrkem jen z jediné trubky ve sklepě. Ledová.
„Lehnout!“ nařídili kápové.
Štítivě se na devět stovek slovenských Židovek těly dotklo bůhví čí krví zbrocené slámy. Vzápětí na ně zaútočila nekonečná armáda štěnic a vší. Tu a tam se ozval tlumený vzlykot. Z obzoru se vylouply první, zatím nezřetelné obrysy šíleného prozření. Postupně nabývalo na síle. Vláda nás obelhala. Nepřijely jsme za prací…
Zdroj: Verfilmungsbuch IV, Film – Nr.: 1092-1118; Sign. - Nr.: V441/1-31 bis V569/1-5; Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes (DÖW); Milan Belej, Hlavinka Ján, Levický Juraj, Dejiny židovskej komunity v Humennom, Humenné, ADIN, s. r. o., 2013
