Článek
Lidice – symbol nacistických zvěrstev
Osudem jsou spřízněny s dalšími místy. S Ležáky, Ploštinou, Javoříčkem, Prlovem, Zákřovem, Českým Malínem na Volyni, s francouzskou vesnicí Oradour-sur-Glane, s polskou Michniów, se středoslovenským Kalištěm… Tato témata se stala námětem jednání.
Konci druhé světové války předcházely hrůzy, které zasáhly i Valašsko. Po potlačení Slovenského národního povstání na podzim 1944 také nacistický aparát v protektorátu Čechy a Morava začal s ostrými protipartyzánskými akcemi. Geografické podmínky východní Moravy umožňovaly aktivní odpor vůči okupantům. Z toho důvodu sem byly nasměrovány paravýsadky vycvičených partyzánů ze Sovětského svazu. Bez dobrovolné, ale také vynucené pomoci zdejších pasekářů by tyto skupiny nemohly existovat a fungovat.
Kolem Ploštiny a Prlova se soustředily jednotky 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky, později pod vedením majora Dajana Bajanoviče Murzina. Do oblasti Beskyd a Vizovických vrchů se přesunuly v listopadu 1944. Od prosince uvedeného roku do 4. května 1945 v oblasti Vsetína, Zlína a Valašského Meziříčí působilo komando 31 pro zvláštní úkoly. V regionu vznikly služebny německé policie, bezpečnostní služby a přepadových jednotek wehrmachtu, hledajících partyzány a jejich pomocníky.
Na jaře pětačtyřicátého mezi partyzány pronikli placení konfidenti gestapa František Machů a Oldřich Baťa, kteří gestapu podávali informace o pohybu a počtu partyzánů. Dne 18. dubna komisaři gestapa Robertu Holzheuerovi oznámili, kde se partyzáni nacházejí a téhož dne zběhli z hlídky, aby poznatky osobně nahlásili Otto Skorzenymu. Následujícího dne vyrazila trestní výprava policejního komanda SS a speciální jednotky Josef společně s oběma udavači z Vizovic. Ráno 19. dubna příslušníci zastřelili Josefa Vařáka u Bratřejova, vraždili v Újezdě a na Ryliskách. Partyzáni z Ploštiny stihli uniknout. Místní zůstali v domnění, že na samém konci války budou uchráněni. Nečekaný útok vedl k vypálení jádra pasekářské osady a k usmrcení 28 lidí, nejen přímo z Ploštiny a nedalekých Rylisek, ale také z okolních obcí.
S výčitkami k osudu zavražděných pasekářů se Mňačko nikdy nesmířil
Na konferenci v Lidicích vystoupila i členka Klubu autorů literatury faktu PhDr. Miroslava Poláková, Ph.D. a současně starostka města Uherský Brod, která mluvila o Ladislavu Mňačkovi, spisovateli a novináři, pro něhož se Ploština stala životním traumatem. Dodala, že také proto „v roce 1959 napsal částečně autobiografický román Smrt si říká Engelchen“.
Mňačko sám sebe nepokládal za dobrého vojáka, nicméně bojovat proti nacismu mu velela osobní čest. Na jaře 1940 se pokusil dostat k formující se československé zahraniční armádě. Místo toho však prošel pracovními a koncentračními tábory, až se po útěku z Německa přidal k 1. čs. partyzánské brigádě J. Žižky. Na jaře 1945 vstoupil do oddílu Ploština.
Miroslava Poláková připomněla, že partyzáni kopaničáře mnohokrát ujišťovali, aby se nebáli, že budou Ploštinu bránit do posledního dechu. Nestalo se tak. Citovala spisovatelova slova: „Když dohořívaly poslední zbytky střech na Ploštině, ani jeden z partyzánů neměl být naživu.“
Knihou Smrt si říká Engelchen, spisovatel vzdal hold nejen zavražděným pasekářům.
„Nepovedal, nenapísal, nekonštatoval to nikto – že kopaničiar bol neznámym, nepatetickým, tichým hrdinom v partizánskej vojne.“
PAMÁTNÍK LIDICE SE PŘEDSTAVUJE NESLYŠÍCÍM (youtube.com); Minuta z historie. Lidické děti. Lodž - dvojdíl (youtube.com); www.muzeum.zlin.cz; www.obec-drnovice.cz; Ladislav Mňačko, Smrť sa volá Engelchen, Naše vojsko, Praha, 1959 a 1991
