Článek
Seznámila jsem se s ní před více jak čtyřiceti lety, kdy jsem coby mladá novinářka začínala v Bratislavě. S Evou jsme se setkávaly na tiskovkách včetně různých dalších pracovních akcí, z nichž jsme zajišťovaly zpravodajství.
Pro mne byla a zůstává vzorem laskavé a moudré dámy, milující život a lidi. Nevzpomínám si, že bych ji kdy viděla rozčílenou. Na někoho naštvanou. Její vnitřní klid a nadhled možná vyplýval i z tvrdých životních zkušeností. V roce 1952 nebyla z politických důvodů připuštěna k maturitě, třebaže její otec byl účastníkem protifašistického odboje. Eva tedy absolvovala přípravu pro chirurgické instrumentářky a nastoupila na sál. Později nemocniční prostředí kvůli ekzémům, které se jí dělaly z dezinfekce, musela opustit. Za nějaký čas odmaturovala a vystudovala vysokou školu.
Osudový muž
Stal se jím její druhý manžel, významný slovenský prozaik a dramatik Peter Karvaš. Hříčkou osudu si jeho dílo vytáhla jako maturitní otázku.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy s ní vyslovil nesouhlas a dostal se na černou listinu. Od roku 1979, kdy se Eva za něj provdala, spolu s ním žila pod trvalým dohledem Státní bezpečnosti.
Obdivuji ji za její statečnost, s jakou tohle břímě nesla. I humor, s nímž při soukromých sezeních líčila některé obrazy z každodenního života. Třebaže jí StB opakovaně nabízela příležitost zlepšit svou situaci, pokud bude donášet na své přátele nebo známé z literárních kruhů, vždy to odmítla. Držela se tatínkových slov, která se jí hluboko vryla do paměti: „Vždycky můžeš říct NE!“
A dodávala: „Nejsem ochotna donášet na jiné lidi. Některé věci prostě dělat nebudu.“ Věrná tatínkově odkazu: „Až dokud tě nezačnou mučit. Potom už nemůžeš vědět, kolik toho vydržíš. Ale do té doby můžeš vždycky říci NE!“
V hniezde
Pod tímto názvem v roce 1981 potichu vyšla Karvašova biografická próza. Autor se v ní noří do hlubin své vlastní paměti, z níž na povrch vyplouvají vzpomínky na rodiče, babičku, spolužáky, učitele, na život v Banské Bystrici. Na město, které vytvořilo citové a sociální zázemí pro generaci, jež dospěla ve Slovenském národním povstání.
Nedlouho po jejím vyjití mi ji Peter Karvaš během soukromé návštěvy u nich doma věnoval. V této krásné knížce je úžasná myšlenka, k níž se často vracím. Pro mne je odrazem nefalšovaného lidství, tolerance. Upozorněním, že nemáme člověka posuzovat podle toho, kde spatřil světlo světa, jakou má barvu kůže, jakého je vyznání…, nýbrž podle jeho skutků. Současně symbolizuje odvahu postavit se nepřízni osudu. Vzít ho do vlastních rukou.
„V životě si, jak jinak, nikdo z nás národnost nevybírá: prostě se někde, někomu a někam narodí. Nekonzultuje se to s ním, aspoň ne včas.“
