Článek
Stalo se tak při bouřlivé debatě o způsobu vedení války proti Německu.
„Sedíte tady již příliš dlouho, než abyste mohl ještě něco dobrého vykonat. Odejděte, pravím, máme vás už dost. Ve jménu božím, odejděte!“
Následujícího dne diskuse pokračovala. Britský premiér z předchozí války, Lloyd George, tvrdě zaútočil na vládu, ale především na samotného Chamberlaina.
„Předseda vlády by měl jít příkladem v sebeobětování, neboť k vítězství ve válce nemůže ničím přispět víc, než že se vzdá úřední pečeti.“
Hlasování dopadlo zcela opačně, než kritici očekávali. Vyhrála vláda. Premiér mohl zůstat ve funkci výlučně za předpokladu, že vytvoří velkou koalici a přesvědčí labouristy, aby sloužili pod jeho vedením.
Druhého dne, 10. května 1940 ráno, Němci zaútočili na Holandsko a Belgii. Dosáhli nejrychlejšího a nejdokonalejšího vítězství v dějinách moderních válek. Francouzská 2. a 9. armáda a britský expediční sbor zahájily postup do Belgie a tím paradoxně německému generálnímu štábu usnadnily plán na své vlastní zničení.
Téhož dne Neville Chamberlaine navštívil krále s rezignací. Za svého nástupce navrhl Winstona Churchilla. V 18 hodin pro něj král poslal a požádal jej o sestavení vlády. Tak byl učiněn první krok k bitvě o Británii.
Bojovat za každou cenu
Churchillovo odhodlání bojovat proti Hitlerovi za každou cenu, nevycházelo ze střízlivého hodnocení britských zájmů, nýbrž z hlubokého a starosvětského mravního a historického přesvědčení. Při zasedání válečného kabinetu 26. května Churchill oznámil, že mluvil s francouzským premiérem Reynaudem.
„Jasně jsem mu řekl, že se raději necháme zničit v boji než zotročit Německem.“
Nový britský premiér byl opravdu tvrdý. Extrémní situace, v níž se jeho země, Evropa i svět ocitly, však vyžadovala nemilosrdný postup. Zastával názor, že nacismu je nezbytné čelit tak dlouho, dokud nebude v totální válce zcela zničen.
„Vítězství, vítězství za každou cenu, vítězství navzdory všemu strachu, vítězství, ať je cesta k němu sebedelší a sebetvrdší,“ vytyčil hlavní cíl války.
Hitler věřil v uzavření kompromisního míru
Dne 14. června nacistická vojska obsadila Paříž. O týden později, přesněji 22. června 1940, Francie v lese v Compiègne podepsala kapitulaci. Rychlost, s jakou Německo porazilo Francii, šokovala celý svět. Velká Británie zůstala poslední zemí, která vzdorovala nacistickému Německu.
Hitler věřil v uzavření kompromisního míru. Dne 19. července v projevu v Reichstagu Velkou Británii naposledy vyzval ke smíru.
„V této hodině považuji před svým svědomím za povinnost apelovat ještě jednou na zdravý rozum Anglie… nevidím žádné důvody pro pokračování v této válce…“
Příslušnice druhého odboje, nacisty později popravená Češka Inka Bernášková, rozená Preissigová, na to tehdy reagovala jasně:
„Francouzští politici příliš spoléhali na ochranu Maginotovy linie. Zalezli za ni a nechtěli ten jejich údajně spolehlivý úkryt opouštět. Kvůli tvrdohlavému Československu, jak o nás prohlašovali, přece neohrozí sami sebe. A teď sklízejí, co zaseli. Ve Velké Británii se války spíše bojí. Ale kdo se jí nebojí. Strach z ní má přece každý.“
V meziválečném období se ukázalo, že ochrana menšin uvnitř národních států pod patronátem Společnosti národů byla neúčinná. Především německé menšiny se staly významnou součástí agresivní nacistické politiky. Jenomže politici, kteří v rukách drželi kormidlo dění a mohli proti tomu něco podniknout, je svým postojem stáčeli do stále nebezpečnějších a nebezpečnějších vod.
Zdroj: V BOJ, edice ilegálního časopisu, svazky 1-6, Historický ústav čs. armády, Památník odboje, VHÚ, Praha 1992; Archiv Památníku Terezín A 10962; M. A. Liškutín, Letecká služba, nakladatelství Toužimský&Moravec, 2012; Jiří Rajlich, Na nebi hrdého Albionu, 1. část (1940), ARES, 1999; Jana Vrzalová, Zasnoubena se smrtí, JOTA, 2017
