Hlavní obsah
Umění a zábava

Z produkce na YouTube je někdy úzko aneb Poznali sílu písně

Médium.cz je blogovací platforma, tedy veřejně dostupná služba, na které mohou naši uživatelé svobodně vyjadřovat a publikovat své názory. Nejedná se o názory či postoje Seznam.cz ani žádné z našich redakcí.

Foto: autorka článku

Při cestách do bývalého koncentračního tábora Mauthausen jsme s pozůstalými po příbuzných, kteří zde byli zavražděni, kromě státní hymny často zpívali píseň Karla Hašlera Plují mraky do daleka…

Nesoustředí se na to, jak kvalitní píseň je, nýbrž zda člověka oslovuje, o čem vypovídá.

Článek

Vyjádření hudebníka Jiřího Plocka, zkoumajícího lidovou tvorbu napříč kulturami i dějinami, jenž získané poznatky shrnul do knihy Píseň jako symbol, mne velice zaujalo. Sdílím podobný náhled. Pojem kvality totiž opravdu může být dobově podmíněný. Proto také, byť je mi, jako jemu, z produkce na YouTube občas úzko, nezoufám, nementoruji. Vnímám ji a respektuji jako výpověď tvůrcova nitra o současnosti.

Kdo nezažil, těžko pochopí

Nerozlišuji mezi tzv. dobrou či špatnou hudbou. Dělím ji, bez ohledu na žánr na tu, která ke mně (ne)promluví, (ne)pronikne do mysli, do duše. Mám to tak od dětství, kdy jsem chodila do Lidové školy umění do hodiny houslí. Milovala jsem hraní ve školním smyčcovém orchestru a sílu hudby, atmosféru doby, v níž ta či ona skladba vznikla, cítila nejvíce.

Patřím ke šťastlivcům, kteří zažili 60. léta 20. století, naplněná krásnou muzikou, písněmi, které díky nádherným melodiím, smysluplným textům, soudě podle názorů zveřejněných na YouTube, oslovují i současníky. Už slyším „opozičníky“ znechuceně namítající, že jde jen o nostalgii. Jistou dávku nepopírám. Je poznamenána vzpomínkami na čas, kdy jsem mládí hltala plnými doušky, moře mi bylo po kolena, vlastní důchod vzdálenější než doba kamenná. Kdo nezažil, těžko pochopí radost, když jsem v ruce třímala v dlouhé frontě vystáté lístky na představení Semaforu, na koncert Rangers…

Tehdejší produkce v sobě nese pevný otisk doby, pocitů, situací, nálad jednotlivců, společnosti. V mnohém je nadčasová.

Sbory se staly politickou silou

Překvapilo mne, že fenomén německého dělnického zpěvu byl v roce 2014 zapsán na seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Až z Plockova vyjádření jsem se dozvěděla, že to „byla fantastická věc sociálního a politického charakteru“. Stovky sborů po celém Německu současně plnily funkci sociálnědemokratickou.

„…staly se takovou politickou silou, že je Hitler v podstatě zmasakroval. … Dá se to snad připodobnit k našim dělnickým spolkům a jednotám, kde se zpívala Píseň práce a další písně, které lidi spojovaly a nabíjely energií a aktivismem. Když se u nás změnila situace a z utlačované skupiny se stala vládnoucí třída, stala se z toho karikatura, ale na začátku byly ty písně zcela ryzí a doslova dějinotvorné,“ vysvětluje Jiří Plocek.

Dosah táborové písně Moorsoldaten byl obrovský

Před lety jsem v Klinkerwerku, kam jsem provázela studenty 17. listopadu 1939, vězněné v koncentračním táboře Sachsenhausen - Ladislava Lubase, Ladislava Béma, Vojmíra Srdečného a další, plně pochopila dosah táborové písně Moorsoldaten. Jejich prožitky odpovídaly tomu, co Jiří Plocek zmiňuje. Dokazují obrovskou sílu písně.

„Wohin auch das auge blicket /Moor und heide nur ringsum/Vogelsang uns nicht erquicket…“

Kam oko pohlédlo, jen bahno, pustina, kde zpěv ptáka nepotěšil…

„Sem jsme denně s lopatami a rýči táhli my, vojáci bažin z celé Evropy,“ vyprávěli pamětníci.

Mnozí zpívali rádi. Po osvobození s vděkem oceňovali, jak je písně vracely domů, do rodných míst, ulevovaly zemdleným údům, posilovaly vzdor vůči věznitelům.

„Slova poslední sloky, že už jako vojáci bažin do nich nepotáhneme… - Dann zieh'n die moorsoldaten/Nicht mehr mit den spaten/Ins moor… – jsme na znamení protestu provázeli dupáním,“ vyprávěli studenti 17. listopadu 1939.

Dachau 7. března 1943 - Česko-polská beseda

V první štubě dvacátého bloku, obývaného většinou Poláky, čeští vězni spolu s nimi uspořádali kulturní program. Spatřovali v něm jednu z cest, jak si zachovat lidskost a důstojnost. Koncert zahájil polský sbor polonézou. Diváci, zaujati krásným zpěvem, si nevšimli náhle prudce otevřených dveří, do niž vstoupil blockführer (příslušník SS, který měl na starost jeden z bloků v táboře). Spustil křik, co že si vězni myslí kde jsou, co že je přednější…

„Blokáč (vězeňský představený bloku) byl náhodou Rakušan a naší činnost mlčky podporoval. Řekl mu, že to sice dovoleno není, ale že to také nebylo výslovně zakázáno. Vytáhl mu ze stolku všecky dosud vyšlé „Lagerbefehly“ a v žádném nebylo nic o zpěvu,“ vyprávěl po válce Emanuel Faltus.

Zatímco rozzuřený blockführer běžel pro svého nadřízeného, rapportführera (esesman, odpovídající za počet vězňů v táboře), vězni se rozprchli a všechno závadné pro případ šťáry pečlivě schovali. Asi za čtvrt hodiny přišli tři příslušníci SS. Dva rapportführeři a zmíněný blockführer. Vězni očekávali trest. Blokový byl starý mazák. Esesákům vysvětlil, že šlo o nevinný program. Jeho zásluhou a výřečností se velký přečin změnil v nepatrný přestupek. Nicméně rapportführer pro jistotu, do odvolání, jak výslovně zdůraznil, dodatečně zakázal zpívat česky a polsky. I píseň věznitelé vnímali jako zbraň namířenou proti nim.

Zdroj:

Tereza Šimůnková, Píseň práce je k smíchu, kdysi ale nabíjela energií, Salon, Právo, 29. února 2024, str. 12; Almanach Dachau, 1946; Plují mraky do daleka (Patrola a Richard Tesařík) (youtube.com)

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz