Článek
Čtyři „škatulky“ – kdo rozhodne, která je horší?!
Nabízím část z vyprávění psychoterapeutky a spisovatelky PhDr. Zuzany Peterové, jejíž široké rodiny se téma až bolestně dotýká. Její praxe zahrnuje i ty, kteří holocaust přežili.
„Přeživší se dělí do čtyř kategorií. První zahrnuje lidi, kteří byli „jen“ v terezínském ghettu. Další „sdružuje“ vězně osvětimské, třetí ty, kteří na vlastní kůži poznali Mauthausen a další koncentrační tábory. Poslední tvoří ukrývané děti, což je oficiálně užívané označení. Jde o děti, které válku prožily někde, u někoho.“
Ze své terapeutické praxe dr. Peterová ví, že žádná z uvedených skupin to neměla lehké. Kdo byl na tom hůř? Kdo víc trpěl? Který soudce to rozhodne?
„Děti často přežívaly schované v rodinách, které měly vlastní potomky. Jídla nebylo nazbyt. Nezřídka trpěly hladem, zimou, některé byly zneužívané…
Návrat do světa bez války byl pro ně obzvláště tíživý. Zjistily, že nemají rodiče. Dostaly na ně vztek, že je svěřili cizím lidem. Vyčítaly jim, že je v těžké chvíli opustili. Raději by s nimi zůstaly a spolu s nimi šly na smrt.“
Ukrývané děti rozhodnutí rodičů, kteří včas vycítili blížící se pohromu a učinili pro ně určitě bolestný krok, nevnímaly jako záchranu, nýbrž jako zradu. Ony přežily, ale nikdo je nečekal. Neměly kam jít. Zůstaly na chvostě židovské společnosti. Toto trauma si nesou po celý život. Je to rána, kterou nelze zhojit.
„Život je pro Židy tím hlavním. Má přednost před vším. Sáhnout si na něj židovské víře odporuje. Jejich rodiče se drželi víry. Chtěli své děti uchránit před zlem, avšak zůstali nepochopeni.“
Ani tety Zuzany Peterové holocaust nepřežily.
Pomsta je příliš malá odplata
Člověk si národnost ani vlast předem nevybírá. Prostě se někde někomu narodí. Nikdo s ním nekonzultuje, zda si přeje přijít do té nebo do tamté rodiny. Zda bude vyznávat víru židovskou nebo katolickou či snad… Jednoho krásného dne se ocitne v hnízdě, které bude jeho domovem. Zůstává na rodičích, jak ho (ne)budou vychovávat, co mu (ne)dají do vínku.
„Záleží jen na lidech, na každém jedinci, čím se v životě bude řídit, jaké hodnoty bude vyznávat. Jak se bude chovat vůči ostatním,“ zdůrazňuje Zuzana Peterová, z jejíž rodiny v Sobiboru a Treblince zahynulo na šest desítek členů. Přežily jen dvě ženy. Babička s maminkou.
Na otázku, zda by z jejího pohledu Hitler zasloužil pomstu, odpověděla slovy své babičky. Když vyprávěla, co v koncentráku zažila, vnučka se jí zeptala: „Co bys udělala Hitlerovi, kdyby teď najednou stanul před tebou?“
Stará paní po chvilce přemýšlení odpověděla: „Neudělala bych mu nic. Ani teď, ani dřív. Pomsta je příliš malá odplata. To jeho svědomí, to by muselo promluvit. A nejen jeho, ale všech, kteří ubližují, ničí, likvidují… Nic na tomto světě není beztrestné…“
