Článek
Ke svým slovům farářka Církve československé husitské Martina Viktorie Kopecká dodala věty, které by nás měly, i jako varování, právě v tomto čase přimět přinejmenším k zamyšlení.
„Dnes se setkáváme s rodinou na Vánoce a pak si řekneme, že si od sebe potřebujeme odpočinout, protože na sebe nejsme zvyklí. Hodně se vzdalujeme, přestože máme nebývale možností, jak být spolu v propojení.“
Dávám jí plně za pravdu. Žijeme v pohodlí, avšak zapomínáme, že ne všichni jsou na tom dobře. Totéž, jen jinými slovy, mi před lety říkala i nejmladší lidická žena Jaroslava Skleničková, která přežila věznění v koncentračním táboře Ravensbrück. Po vyhlazení Lidic v červnu 1942 se do něj s dalšími ženami včetně maminky a sestry Míly dostala jako šestnáctiletá.
Často jsem k ní domů do Lidic jezdila, jelikož jsem se coby editorka podílela na přípravě její knížky Vzpomínky mě stále tíží. Samozřejmě, zeptala jsem se, jak prožívaly Vánoce, zda si vůbec v těch hrůzných podmínkách uvědomovaly, že se tyto svátky pokládané za nejhezčí v roce blíží. K její odpovědi není co dodat.
„Vánoční svátky jsme si v lágru bez tatínka (byl s ostatními lidickými muži zavražděn u Horákova statku, což ženy tehdy nevěděly – pozn.) nepřipouštěly, vždyť se ani nebylo na co těšit. Všechny dny byly stejné.“
„Žila jsem ze dne na den. Jediné, co mne zajímalo bylo, co budu dnes jíst, maximálně, jestli už zítra nepřijde balíček. Nesledovala jsem, jaký je den či měsíc. Nebyl důvod, stejně jsme nevěděly, kdy tomu všemu bude konec. A tak ani Vánoce nebyly jiné. Jen před plotem kantýny pro SS stál ozdobený stromeček. Nebyl pro nás vězeňkyně. Moc blízko k plotu ani k stromku se nemohlo. Po večerním apelu na Štědrý den jsme se s maminkou a Mílou aspoň na chvilku zpovzdálí dívaly a říkaly: Tatínku, my na tebe myslíme.“
Zdroj: Jaroslava Skleničková, Vzpomínky mě stále tíží, Památník Lidice, 2016; Soňa Kacerovská, Martina Viktorie Kopecká Čas od času chybuje každý z nás, Styl pro ženy, Právo 28. listopadu 2023, str. 5-8
