Článek
Když se mi podařilo vysmeknout z chomoutu ochranářského dozoru rodičů, chodila jsem pražskými ulicemi a sbírala kdejaký leták, kdejaký výtisk novin a časopisů, který se mi dostal do ruky. Dlouhých 55 let jsem žádný z nich nevytáhla na světlo. Až v těchto dnech, kdy si nevyžádanou „bratrskou pomoc“ opět připomínáme.
Zažloutlé stránky mne vracejí do doby, na niž bychom neměli zapomínat. Jako memento - jak snadno lze přijít o svobodu. Jak obtížně se získává zpět. Kolik práce vyžaduje, si ji udržet.
Vteřiny noci. Pod tímto titulkem časopis Mladý svět ve svém zvláštním vydání č. 3 přinesl snímky z okupované Prahy. Jsou na nich tanky Sovětské armády, obklopené rozhořčenými Pražany, Národní divadlo a jeho okolí plné děl, ozbrojených cizáků…
Výtisk obsahuje řadu drobných zpráv: „V Bratislavě začali včera odpoledne okupační vojáci prohlížet byty soukromých osob. Zabavovali rozhlasové přijímače tiskoviny a potraviny. Před plzeňské rádio přistavili autobusáci dva vleky, aby na lidi strážící rozhlas nepršelo. Včera večer něco po 9. hodině „sovětští osvoboditelé“ v postranních ulicích Prahy hasili plynové lampy. Pokud nešly uhasit, tak je rozbíjeli.“
Časopis Květy, druhé zvláštní vydání. Titulek jednoho z příspěvků hovoří sám za sebe: Nezrazuj!
A pod ním text: „Naše ilegální skupina byla za fašistické okupace vyzrazena a někteří její členové zatčeni. Při velice těžkém výslechu vyzradil jeden z nás to, co vyzradit nemusil. Nijak mu to ani osobně neprospělo, byl vězněn, těsně před koncem války odsouzen k smrti a jen náhodou zůstal naživu. Vrátil se, ale ani nepříteli nepřeji jeho život. Odešel od rodičů, neoženil se… nemá přátele, žije sám, sám se znamením zrady, pořád vězněn, pořád štván, i když jej nikdo pro jeho nestatečnost nesoudil… Po léta na jeho osudu vidím, že zrada je horší než smrt.“
Také další článek, nazvaný Nikdo dnes není sám, možná těm, kteří toto období naší minulosti znají pouze z hodin dějepisu, umožní lépe porozumět, co jsme v oněch tragických dnech jako národy Československa prožívaly.
„Přepadli nás, když jsme spali a plánovali jsme si své dny se všemi všedními starostmi. Ráno jsme se probudili do situace, kterou známe z poslední války a někteří ji v životě zažili poprvé 21. srpna před třemi dny. S námi se otřásl celý svět.“
„… Už jsou na kontě okupačních vojáků mrtví. Ve jménu mrtvých, nemyslete jen na sebe. Nikdo z nás není sám, přestože jsme okupovaní.“
„… Prosíme vás, buďte k sobě ohleduplní a solidární. Potřebujeme jeden druhého a sám nikdo nic nezmůže. … Pomáhejte našim přátelům a ignorujte nepřátele. Vydržíme jedině tehdy, když budeme ohleduplní a jednotní.“
Týdeník Signál z 23. 8. 1968 se snímkem Emila Zátopka ve stejnokroji na titulní straně, v článku Hodina v obsazeném městě upozorňuje, že „zase bije zrady zvon.“
„…Úderem pátečního poledne se rozezvučely nad Prahou sirény, zastavily se stroje v továrnách, na ulicích utichl veškerý život. Chodci zmizeli v průjezdech, auta zůstala stát právě tam, kde byla, tramvaje jakbysmet. Jen osádky sovětských tanků se překvapeně rozhlížely kolem, neměly potuchy o tom, co se vlastně děje. Do otevřených oken naší redakce pronikl z blízkého okolí rachot samopalu proložený několika dávkami z kulometu. Rány do vzduchu nebo do lidí? Kdo to mohl v těch chvílích vědět?“
„…na protest proti okupantům Praha znehybněla.“
„… A zase to nepřirozené ticho v jedné z nejrušnějších pražských ulic (Šlo o Jungmannovu ul. – pozn. autorky). Jak asi znělo v uších okupantů?“
„Odbila jedna hodina a život se znovu rozproudil. Život obsazeného města.“
S malým časovým rozdílem, na různých místech, byla tištěna čísla Literárních listů, týdeníku Svazu čs. spisovatelů. V mimořádném vydání z pátku 23. srpna 1968 nabídly prorocký článek Pohrdat. „Jestli lze na něco redukovat smysl lidského života, je to touha po sebeuskutečnění, zoufalá touha po uskutečnění vnitřní svobody. V posledním půlroce se u nás po mnoha letech vytvořila vzácná situace, kdy toto lidské úsilí přestalo být záležitostí jedince a stalo se záležitostí společenskou.“
„Dnes se proti člověku, který se pomalu a ztěžka stával svobodným, postavily tanky. Co proti tomu dělat?“
„… Člověk ve zbrani není svobodný člověk.“
„Třebaže pohled na tanky není příjemný a chaotické a neurvalé jednání ozbrojených sil uvnitř pokojného historického města vypadá jako nesmyslný sen, není to tohle, co mě naplňuje největšími obavami. Pohled na tanky je dočasný. Žádná okupace nemůže trvat věčně.“
„…Situace začne být tragická v okamžiku, kdy se budeme muset dívat do očí zrádců. Zrádci zůstanou a s podporou tanků nám znovu vytvoří nesnesitelné lidské podmínky. Tanky pak odjedou, protože zrádci zastanou za ně vše.“
„…Snad se podaří vytvořit vládu kolaborantů. Možná, že nebude v naší moci tomu zabránit – ale pak zůstane v naší moci, aby neměla čím vládnout a komu vládnout.“
Přiléhavě, málo slovy, jak jen to básníci dokážou, pocity drtivé většiny nás, občanů Československa, kterýsi z veršotepců onoho osudného 21. srpna 1968 do básně, zveřejněné v Sešitech pro mladou literaturu, ve zvláštním vydání z 29. srpna téhož roku, zkoncentroval takto: „Duny lží Tuny lží / Vší lží hýbou pancířem / Strašná živá váha lží / Páchnou páchnou k nevíře / Ne my to oni jedí zradu / To na nich cizopasí strach / Příteli cháne lituj toho vpádu / Už v těchto hodinách / Už v těchto hodinách.“
