Článek
„Zakroužily spitfiry stíhacích perutí nad hlavním městem a zakrátko již přistály na letišti v Ruzyni. Matky, stařenky v šátku čekaly svého syna. Byly tam mladé ženy, které se před šesti lety rozloučily se svými chlapci, byly tam děti, které dosud nepoznaly svého otce. Byla to nádherná přivítání, nekonečná objetí. Letci se ocitli mezi svými.“
Veřejnost, zajímající se o historii, ony statečné muže zpravidla zná jen z oficiálních zdrojů. Osud mi, díky pracovnímu zařazení, dopřál se s některými z nich poznat osobně. Významné výročí je tak pro mne současně vzpomínkou. Především na dva z nich. Armádního generála v. v. Emila Bočka, pilota 310. čs. stíhací perutě RAF a brigádního generála v. v. Pavla Vranského, bojovníka od Tobrúku a radistu a střelce 311. čs. bombardovací perutě.
Oba byli skromní. Na hrdiny si nehráli. Fakt, že šli bojovat proti tehdejšímu nepříteli, ohrožujícímu existenci nejen jejich země, pokládali za vlasteneckou povinnost.
S Emilem Bočkem jsem se poprvé osobně setkala v roce 2004, kdy za mnou přišel do práce. Otevřel kufřík, aby z něj vyndal dokumenty, které přivezl. Málem mi údivem vypadly oči. Jeho obsah připomínal vojáky na přehlídce. V životě jsem neviděla tak pedantně uložené věci. Pěkně po vojácku!
Potkávali jsme se rovněž při různých akcích. Naposledy v roce 2018 na knižním veletrhu v Praze, kdy jsme absolvovali společnou besedu se čtenáři a následnou autogramiádu k jeho knížce vzpomínek. Poté jsme s představiteli nakladatelství, které ji vydalo, zašli do nedaleké restaurace na oběd, na pivo a hlavně na kus řeči. Pan generál se opět projevil jako báječný společník. Laskavý, moudrý, vtipný. Jako člověk milující život a lidi. Ledacos na sebe prozradil. Pochlubil se, že rád peče vánoční cukroví, které pak rozdává. Vyprávěl o lásce k rychlosti. Jednou autem spěchal z Brna do Prahy a trochu to s ní přehnal. Když jej zastavila hlídka dopravní policie, vystoupil jen v košili a předložil doklady. Jelikož foukalo, sáhl pro blůzu od stejnokroje. Při pohledu na generálské výložky se policisté zarazili.
„Jen mi dejte pokutu. Zasloužím si ji,“ vyzval pobaveně poněkud zaražené muže zákona.
S Pavlem Vranským jsme se vídali mnohem častěji. Nezřídka u něj doma. Na mou prosbu se dělil se vzpomínkami na léta válečná. Některé události líčil s šibeničním humorem, jenž si zachoval do konce života. Kdykoliv jsme někam pracovně letěli, vybíral místo k usednutí.
„Když nás sestřelí, odsud se nám bude dobře padat,“ smál se.
V knize Bez nároku na slávu, která zahrnuje jeho vzpomínky a vzpomínky legendárního tankisty, mj. účastníka Ostravsko-opavské operace generálporučíka Mikuláše Končického, píše: „Nebyl jsem hrdinou, nevykonal jsem mimořádné činy, neprojevil jsem zvláštní odvahu, avšak mám dobrý pocit, že jsem splnil povinnost, v prvé řadě vůči sobě a svému svědomí, když jsem se postavil proti zrůdné nacistické ideologii, vůči své rodině, abych odčinil hrůznou vraždu matky a dalších blízkých příbuzných, vůči své zemi, kde jsem se narodil, kde jsem strávil mládí, chodil do školy a pracoval, kde žili moji rodiče a příbuzní.“
„… Ve svém životě jsem pracoval a choval se tak, abych se za sebe ani za svou práci nemusel stydět.“
Kéž bychom si totéž ke konci života mohli říct všichni!
Zdroj: IROZHLAS a soukromý archiv autorky
