Článek
Narodil se v červenci 1898 v německém Porýní jako Erich Paul Remark. Své jméno si změnil na Erich Maria Remarque, až když napsal svůj první velký román Na západní frontě klid. Maria bylo jméno jeho matky a Remarque byla původní podoba jména, kterou používali jeho francouzští předkové.
První světová válka na vlastní kůži
Remarque byl jedním ze čtyř dětí v chudé rodině. Když byly Erichovi tři roky, zemřel jeho pětiletý bratr Theodor. To ale nebyla jediná rána. Tatínek knihař, jakkoli se snažil, měl problémy uživit rodinu. Malý Erich prožil rané dětství v atmosféře nejistoty, poznamenané neustálým stěhováním a nízkými příjmy. Ani mládí si nakonec moc neužil. Sotva mu bylo osmnáct a dokončil školu, musel jít válčit na německou frontu. V červenci 1917 jej ale při bojích v zákopech zranila střepina granátu. Odnesla to levá noha, pravá ruka a zátylek. Ze zranění se zotavoval ve vojenské nemocnici v Duisburgu. Na frontu se nakonec už nevrátil – krátce poté, co jej povolali zpět, přišlo příměří.
Divoké manželství s Juttou
Po válce vystřídal spoustu zaměstnání. Pracoval mimo jiné jako sportovní novinář. V roce 1925 se odhodlal k velkému životnímu kroku – oženil se s Juttou Zambonovou. Jeho manželství ale bylo bouřlivé a vydrželo jen pár let. Na vině nejspíš bylo i to, že Remarque měl slabost pro ženy. Vyplývá to z jeho životopisů, mezi něž patří například kniha Erich Maria Remarque: Poslední romantik od Hiltona Timse. V případě rozvodu s Juttou však byla nevěra, která nakonec vedla ke konci manželství, údajně oboustranná. Nejspíš si neměli co vyčítat…
Právě během svazku s Juttou ale Remarque napsal svůj nejznámější román Na západní frontě klid, který mu takřka přes noc přinesl celosvětovou proslulost. Během pouhých osmnácti měsíců se prodalo 3,5 milionu výtisků. V roce 1930 byl podle knihy dokonce natočen úspěšný americký film v režii Lewise Milestonea.
Ach, ty ženy
V roce 1932 Remarque odešel z Německa do Švýcarska. Doprovázela jej i jeho exmanželka. A dobře udělali. Remarque se hned po nástupu nacismu dostal na index zakázaných autorů a byl zbaven německého občanství. Nacisté mu doslova nemohli přijít na jméno.
Během třicátých let Remarque cestoval po Evropě a stýkal se se slavnými osobnostmi v Benátkách, Svatém Mořici, Antibes a jinde. Seznámil se také s rakousko-americkou herečkou Hedou Lamarrovou, která byla považována za jednu z nejkrásnějších hvězd stříbrného plátna, a nejspíš s ní krátce i něco měl.
V roce 1937 si pro změnu začal románek s Marlene Dietrichovou. Setkal se s ní na Benátském Lidu a toto setkání znamenalo začátek dlouhého, vášnivého a dramatického milostného vztahu. Remarque napsal Marlene spoustu krásných milostných dopisů. Vášeň byla vzájemná. Oba byli slavní, finančně nezávislí, oba opustili Německo a spojovala je nenávist k nacistům. Marlene Dietrichová dokonale odpovídala Remarquovým ideálům, ale vyvolávala v něm zběsilou žárlivost. I přesto jejich vztah vydržel několik let. O milostném románku mezi Marlene a Erichem se píše v knize Sag mir, dass du mich liebst, která se opírá o dochované milostné dopisy. Bohužel jde ve většině případů o Remarquovy dopisy. Většinu dopisů od Marlene totiž později zničila Remarquova žena.
V roce 1938 se Remarque znovu oženil. Jeho vyvolenou nebyl nikdo jiný než jeho exmanželka Jutta a důvod sňatku byl dost prozaický – bylo potřeba zabránit jejímu nucenému návratu do Německa. Manželé spolu o rok později emigrovali do Spojených států a nakonec se oba stali naturalizovanými občany. Druhé manželství jim vydrželo déle – až do roku 1957. Pak se ale rozvedli definitivně. Ostatně, o věrnosti se ani tentokrát nedalo mluvit.
Remarque byl sice zase ženatý, ale to mu nijak nebránilo v záletech. V roce 1941 se na silvestrovském večírku seznámil s Gretou Garbo. V denících, které si psal, později popsal první dojem, který na něj Greta Garbo udělala: „Vstoupila do ložnice, světlo šatny za ní jemně osvětlovalo její ramena, okouzlovalo její siluetu, tvář, ruce, chvění, cosi nepostřehnutelného jí otřásalo, pak se ozval hlas, který byl zcela prost jakékoli formy sentimentu nebo melodramatu, a přesto plný vřelosti.“ Později ovšem své následné manželce Paule škodolibě prozradil, že Greta Garbo prý v posteli „nestála za nic“. Prostě, sláva a krása ještě nemusí být vše.
Rodinná tragédie
V roce 1946 zasáhla Remarqua strašlivá zpráva. Dozvěděl se, že jeho sestru nacisté sťali. Nejhorší na tom bylo, že Elfrída byla v té době po smrti už tři roky – a Remarque o tom neměl ani tušení. Na rozdíl od něj se totiž jeho sestra rozhodla, že nebude emigrovat a zůstala v Německu. Elfrída neuznávala nacismus a bohužel se se svým názorem svěřila i jedné ze svých zákaznic: „Válka je stejně prohraná. Vojáci na frontě nejsou nic jiného než jatečný dobytek.“ A právě tento výrok se jí stal osudným. Nacisté ji zatkli za „podvratná prohlášení“ a v říjnu 1943 byla odsouzena k trestu smrti. Ve svém rozsudku předseda Lidového soudu údajně křičel: „Tvůj bratr se od nás dostal, ty se od nás nedostaneš.“ Poprava gilotinou byla vykonána 16. prosince 1943. Otřesený Remarque své sestře později věnoval svůj román Jiskra života.
Vítězný oblouk vznikl v hotelu, kde bydlela Julia Roberts
Po emigraci do Spojených států bydlel Remarque v hotelu Beverly Wilshire, který se kromě luxusních služeb o více než 40 let později proslavil i ve filmu Pretty Woman. Právě během pobytu v hotelu v Beverly Hills začal psát svou knihu Vítězný oblouk, která sklidila obrovský úspěch.
Později si od Nilse Baggeho, manžela operní a operetní zpěvačky Gitty Alpár, pronajal dvoupatrový dům ve Westwoodu. Stejně jako v dětství, i v dospělosti se každou chvíli stěhoval. Z Los Angels do New Yorku, pak zase zpět do „města andělů“ a opět do New Yorku, kde žil v hotelovém apartmá. Později si pronajal byt na 320 East 57th Street. Ten hrál významnou roli v jeho románu Stíny v ráji.
V roce 1948 se vrátil do Evropy a žil ve své vile v obci Ronco sopra Ascona ve Švýcarsku. Následující desetiletí ale zase strávil cestováním mezi New Yorkem, Hollywoodem a Evropou.
V roce 1958 se znovu oženil. Tentokrát mu učarovala americká filmová hvězda Paulette Goddardová, která původně řekla své „ano“ Charliemu Chaplinovi, s nímž se ovšem v roce 1942 rozvedla. Remarque během manželství s Paulou pokračoval v psaní dalších románů. Většina z nich pojednává o obětech politických otřesů v Evropě během první a druhé světové války.
Poslední tři desetiletí svého života prožil Erich Maria Remarque ve Švýcarsku, ve své vile u Ascony. Jeho dům a zahrady pod ním se nacházely na svahu mezi jezerem Lago Maggiore a úzkou silnicí zaříznutou do horského svahu, který vede jihovýchodně od Locarna.
Tuto vilu si koupil v roce 1931 po vydání knihy Na západní frontě klid, která z něj udělala velmi bohatého muže. Od té doby Remarque sbíral umění a nashromáždil rozsáhlou sbírku děl převážně francouzských umělců 19. století, mezi nimiž bylo mnoho děl Cézanna, Degase, Picassa, Pisarra, Moneta a Renoira. Svou sbírku umění měl rád, nevnímal obrazy jako investice. Některá díla z jeho sbírky byla vystavena ještě za jeho života. Po Remarquově smrti vdova sbírku systematicky rozprodávala. Dnes je většina obrazů v soukromém vlastnictví.
Erich Maria Remarque byl dvakrát nominován na Nobelovu cenu, ale nakonec ji nezískal. Ke konci života prodělal několik infarktů, trpěl Menierovou chorobou a cukrovkou. Zemřel 25. září 1970 v Locarnu ve věku 72 let na selhání srdce. Autor slavných románů byl uložen k poslednímu odpočinku v Porto Ronco ve Švýcarsku. Jeho žena Paulette ho přežila o 20 let. Po její smrti byly její ostatky byly uloženy vedle ostatků jejího manžela.
