Článek
Narodil se v roce 1920 do rodiny neapolských přistěhovalců. Oba rodiče byli negramotní, a tak večery trávili typickou zábavou chudých. Výsledkem bylo 7 dětí vyrůstajících v chudé newyorské čtvrti Hell's Kitchen na západní straně Manhattanu. Mariův otec byl dělník a pracoval na trati. Když bylo Mariovi dvanáct let, otce zavřeli do ústavu kvůli schizofrenii.
Maminka zůstala na všechno sama. Mario byl už dost velký, aby si uvědomoval, jak to má těžké. Když pak v dospělosti začal psát Kmotra, vybavila se mu vzpomínka na matku, na její pevnou vůli a odhodlání uživit své děti a ochránit je před vlivem chudinské čtvrti. A tak osobnost své matky, včetně určitého rysu bezohlednosti, promítl do postavy kmotra Dona Corleoneho. „Kdykoli Kmotr otevřel ústa,“ napsal později, „v duchu jsem slyšel hlas své matky.“
Poválečné období
Po druhé světové válce, během níž sloužil u amerického letectva, se oženil s Němkou Erikou Linou Broske. Pracoval v té době jako úředník na státním úřadě a k tomu psal články. Vydal také dva romány. V roce 1955 vyšla Temná aréna o americkém veteránovi z druhé světové války, který se vrací do Německa, aby vyhledal svou bývalou milenku, o deset let později Šťastný poutník, příběh ze života italských přistěhovalců v New Yorku. Obě knihy mu sice vysloužily poměrně uctivé recenze, ale moc se jich neprodalo, takže mu dohromady vydělaly pouze 6 500 dolarů. Žádný velký zisk se nekonal.
V roce 1960 ho Bruce Jay Friedman najal jako zástupce šéfredaktora pro skupinu časopisů pro pány. Puzo měl psát akční příběhy, z nichž mnohé byly verzemi bitev z druhé světové války. Pořád byl ale chudý jako kostelní myš.
Dluhy, kam se podíváš
Manželka a pět dětí, to už něco stojí. A uživit je nebylo vůbec snadné: „Bylo mi 45 let, dlužil jsem 20 tisíc dolarů příbuzným, finančním společnostem, bankám a různým sázkovým kancelářím a lichvářům. Bylo opravdu načase dospět a prodat se,“ přiznal zpětně. Uvědomoval si totiž, že to s ním jde jako se spisovatelem z kopce. Měl ale v kapse několik oblíbených příběhů o mafii, a tak se – výhradně kvůli penězům – rozhodl napsat knihu o organizovaném zločinu.
Nakladatel jeho vizi nijak zvlášť nevěřil, a tak Mario dostal jako zálohu směšných 5 tisíc dolarů. Román se ale stal ve Spojených státech bestsellerem číslo jedna a 67 týdnů se držel na seznamu bestsellerů New York Times. Byl také nejoblíbenějším románem v Anglii, Francii, Německu a dalších zemích a prodalo se ho více než 21 milionů výtisků.
Když příběh zfilmoval Francis Coppola, úspěch se ještě ztrojnásobil. Film na základě Puzova příběhu plného zrady, násilí, sexu a pomsty na pozadí rozvratu jedné rodiny, vydělal miliony dolarů, získal tři Oscary a stal se nejcitovanějším filmem své doby, přičemž do amerického slovníku vstoupily hlášky jako „nabídka, kterou nelze odmítnout“.
V návaznosti na tento film vznikly snímky Kmotr II (1974) a Kmotr III (1990), scénáře byly opět výsledkem spolupráce Puza a Coppoly. Kromě scénářů podle svých románů spolupracoval Puzo například i na tvorbě scénáře Supermana (I i II).
Na úspěch Kmotra pak navázal dalšími romány z mafiánského prostředí. Jeho poslední knihou měla být Rodina, nestihl ji bohužel dokončit.
Víc peněz, vyšší sázky
Puzo ale se svým Kmotrem spokojený nebyl. Po vydání knihy se seznámil s několika gangstery, kteří podle jeho slov „odmítali uvěřit, že jsem nikdy nebyl mimo zákon“. Připustil ale, že se všem ta kniha líbila.
Přesto o svém románu stále pochyboval: „Moc jsem si přál, abych to napsal lépe,“ řekl. „V té knize jsem psal pod své možnosti.“ Měl raději Šťastného poutníka, svůj druhý román v pořadí. Ačkoliv tedy Puzo nebyl na svou knihu zrovna hrdý, Kmotr a Corleonovi mu změnili celý život a učinili z něj jednoho z nejpopulárnějších a nejbohatších spisovatelů na světě.
Teď konečně měl na to, aby se přece jen trochu rozšoupnul. V roce 1968 si koupil dům na Long Islandu v Bay Shore a v průběhu let ho rozšiřoval a přestavoval. Jeho přítel Joseph Heller o tom vyprávěl: „Byl to obyčejný vzorový dům v zástavbě a on je požádal, aby tam nechali nábytek, který tam byl. Puzo byl tichý, skromný a nenápadný. Nikdy nežádal o laskavost a každé prosbě vždy vyhověl.“ V jednom ho ale spisovatelský a finanční úspěch prý přece jen změnil. „Vždycky byl hazardní hráč,“ řekl Heller, „a teď prostě hrál o vyšší sázky.“
Nová žena
Novou družku vybrala Puzovi sama manželka. Carol Gino se s Mariem Puzem poprvé setkala, když byla jako zdravotní sestra najata, aby se starala o Eriku, která trpěla rakovinou v terminálním stádiu. Než Erika Puzo v roce 1978 ve věku 57 let zemřela, požádala Carol, aby na jejího manžela a jejich pět dětí dohlédla. To, co začalo jako přátelství, se nakonec vyvinulo ve vztah, který trval dvacet let.
Carol o svém vztahu s Mariem Puzem napsala knihu Já a Mario. Puzo byl pro ni, jak napsala, „darem z nebes“. Byl to podle ní muž, který rád ležel a četl, diskutoval o skvělých nápadech, vyprávěl příběhy – a bál se počítače.
Mario Puzo zemřel 2. července 1999 na selhání srdce ve svém domě na West Bay Shore v New Yorku. Bylo mu 78 let.
Zdroje: blueinkreview.com, theguardian.com, nytimes.com, wikipedia.org
