Arthur Hailey, král bestsellerů, měl jen základní vzdělání. Ve své první pracovně si svítil svíčkou

Je označován za krále bestsellerů. Jeho knih se po celém světě prodaly miliony výtisků. Nejenže dokázal vymyslet zajímavou zápletku, ale měl i dar skvěle charakterizovat postavy a zasadit celý děj do kulis prakticky jakéhokoli odvětví. Jak se na spisovatelskou dráhu dostal autor děl, jako byly Letiště, Hotel, Konečná diagnóza, Kola nebo Penězoměnci?

Na jihu hrabství Bedfordshire v Anglii leží město Luton, které dnes čítá zhruba 200 tisíc obyvatel. 5. dubna 1920 přibyl jeden človíček navíc. A ne jen tak ledajaký. Arthur Frederick Hailey se narodil do dělnické rodiny. Tatínek pracoval v továrně, maminka pocházela také z chudých poměrů. A právě proto nejspíš toužila, aby se její syn jednou dostal výš než ona – a vysnila si pro něj místo úředníka v kanceláři.

Mladý Arthur to ale viděl jinak. Toužil stát se novinovým reportérem. Jeho první novinářskou zkušeností byl dopis redaktorovi místních novin, v němž navrhoval, aby bylo veřejné koupaliště v neděli otevřené. Dopis mu uveřejnili, z čehož měl obrovskou radost a od té doby zaplavoval redakci dalšími a dalšími listy. Kromě dopisů do novin ale psal i divadelní hry pro nedělní školu. Jak už to bývá, u svého otce moc pochopení pro literární činnost nenašel. Ten měl za to, že by se měl chlapec držet při zemi neboli, jak se říká, „svého kopyta“. Maminka to naštěstí viděla přece jen trošku jinak, a tak ho tajně uvolňovala z domácích prací, aby mohl psát své příběhy.

Arthur se opravdu snažil splnit si svůj sen. Jeho první „pracovna“ ovšem měla do skutečné kanceláře na míle daleko. Byl to komora bez oken, téměř totožná s tou, kterou J. K. Rowlingová přidělala Harrymu Potterovi v Kvikálkově. Arthur si v ní musel svítit svíčkou. Doma sice moc velkou podporu pro psaní nenašel, ale jeden člověk mu v tomto ohledu opravdu věřil – jeho učitel matematiky v posledním ročníku základní školy. „Pan Swallow o mně hned na začátku zjistil dvě věci. Zaprvé, že jsem úplně marný, pokud jde o matematiku. Zadruhé, že mě baví psát příběhy. Předpokládám, že poznal, že mám nějaký talent v tom druhém směru, a tak – zatímco se ostatní ve třídě se věnovali algebře a dlouhatánskému dělení – mne místo toho povzbuzoval, abych psal příběhy. Nechal mě z matematiky projít, i když jsem si to vůbec nezasloužil…,“ vzpomněl si na něj Hailey po letech.

Na střední školu jít nemohl. Rodiče na to neměli a stipendium se mu získat nepodařilo. Když se ucházel o práci v místních novinách – uměl těsnopis a psát na stroji – řekli mu, že novináři musí mít středoškolské vzdělání. Jeho sen o novinařině se v tu ránu rozplynul jako pára nad hrncem.

Absence středoškolského vzdělání mu zavařila i během druhé světové války, protože ho kvůli tomu nevzali do Královského letectva, kam se strašně moc toužil dostat. A tak začal pracovat pro staničního administrativního důstojníka. Teprve když Královské letectvo během bitvy o Velkou Británii utrpělo těžké ztráty, vzali Haileyho na milost. Už si nemohli vybírat. Stal se pilotem a od té doby se ho už nikdo na jeho vzdělání neptal.

Po skončení druhé světové války pracoval Hailey na ministerstvu letectví v Londýně. Psal brožury pro výcvik leteckých posádek a redigoval časopis R.A.F. Air Clues. V té době už byl ženatý s Joan Fishwickovou. Seznámil se s ní v roce 1944, když byl na dovolené v Chicagu, a ještě tentýž rok se s ní oženil. Život v poválečné Anglii ale nebyl nijak snadný a manželé Haileyovi se rozhodli emigrovat. Prodali dům, koupili letenky a brzy byli i se svým ročním dítětem v Kanadě.

Začátky v nové zemi ale nebyly tak růžové, jak si to Arthur s Joan vysnili. Arthur se chtěl živit psaním, ale narazil. Kamkoli se hnul, slyšel, že potřebují někoho s většími zkušenostmi. A tak v nouzi nejvyšší nastoupil do malé realitní kanceláře. Peníze na obživu si tam sice jakžtakž vydělal, spokojený ale nebyl.

A tak se čas od času zastavil ve vydavatelství časopisů Maclean-Hunter a stále znovu a znovu se u nich ucházel o práci. Buď ocenili jeho vytrvalost, nebo už ho měli plné zuby, každopádně ho nakonec vzali a on nastoupil jako asistent redaktora do odborného časopisu Bus & Truck Transport. Osvědčil se. Na podzim roku 1949 byl povýšen do funkce šéfredaktora. V kariéře měl pěkně našlápnuto, zato doma to nestálo za nic. Joan byla vyčerpaná. Arthur byl „od nevidím do nevidím“ v práci a ona se musela starat o všechny tři děti. Dopadlo to podle očekávání. Těsně před Vánocemi roku 1949 od něj odešla a vrátila se ke své matce do Chicaga. Rozvod následoval brzy.

Rozpad manželství jej zdeptal. Aby nemusel myslet, ponořil se do práce. A pak se seznámil s Sheilou. Podobně jako on, i ona utekla z Anglie kvůli finanční nesvobodě. Pracovala ve stenografickém oddělení vydavatelství Maclean-Hunter, kde přepisovala záznamy, včetně těch od Arthura. Když ji v lednu 1950 povýšili na mladší redaktorku, pozval ji Hailey na oběd. A pak na rande… V roce 1951 se vzali. V tu dobu ještě neměl nikdo tušení, jakou životní změnu Arthurovi osud předhodí.

Psaní Arthura hrozně bavilo, ale nijak zvlášť mu nevydělávalo. A tak začal v roce 1953 pracovat jako prodejní manažer, později přešel do poradenské firmy. Ale stále to prostě nebylo ono.

Koncem roku 1955 se Hailey vracel domů ze služební cesty. Během letu si najednou začal představovat: „Co by se stalo, kdyby oba piloti onemocněli a nemohli letadlo řídit?“ Probudil se v něm válečný pilot a jeho mysl pracovala na plné obrátky: „Jak by se mohlo stát, že by piloti byli vyřazeni z provozu? Možná se otrávili z ryby, kterou v letadle servírovali k večeři. Jo, to je dobrý nápad. Je na palubě nějaký lékař? Ano. A ten musí ošetřit některé cestující, kteří také jedli ryby. Kdo může zachránit letadlo? Jasně, Arthur Hailey, protože nejedl rybu, a letuška, která by mu pomohla při řízení…“ Ještě ani nedosedli na zem a Arthur už měl scénář, který se rozhodl použít pro televizní hru.

Se zkušebním pilotem zkonzultoval technické detaily a výsledný text s názvem Let do nebezpečí poslal společnosti Canadian Broadcast Corporation. Po měsíci se Haileymu ozvali, že se jim hra líbí a chtějí ji koupit. Arthur a Sheila byli štěstím bez sebe.

Zpočátku se bál, že úspěch nebude trvalý, a tak založil a rozjel reklamní agenturu, aby měl čas na psaní a stálý příjem. Než se dostal k psaní románů, napsal ještě několik dalších televizních her. První velký úspěch se dostavil v roce 1959. Televizního dramatu Konečná diagnóza si všiml šéfredaktor časopisu Double Day a navrhl Haileymu, aby napsal románovou verzi. Haileymu, který všechny odborné věci konzultoval s celou řadou lékařů, a dokonce se jako pozorovatel účastnil operací, jako byla amputace a operace srdce, to zabralo devět měsíců. Na to, že šlo o první román, sklidila Konečná diagnóza slušný úspěch. A Hailey získal jistotu, že tudy vede cesta.

Vybíral si různé oblasti lidského života – hotelnictví, letectví, elektrárenství, automobilový průmysl, bankovnictví, žurnalistiku – a každé tři roky vydal novou knihu. Literární úspěch se samozřejmě promítl i do financí a manželé si mohli dovolit odstěhovat se za teplejším podnebím. Aby ušetřili na daních, žili od roku 1969 na Bahamách. Hailey byl velice pracovitý a odpovědný: „Každý román mi obvykle trvá tři roky: rok nepřetržitých rešerší, šest měsíců podrobného plánování, pak rok a půl soustavného psaní se spoustou revizí,“ řekl. Stanovil si jako denní normu 600 slov a od stolu neodešel, dokud neměl hotovo. Sám sebe přirovnával k novozélandskému národnímu ptáku kivi, jehož rytinu měl na stole: „Kivi sní 600 červů denně a já napíšu 600 slov denně.“

S manželkou Sheilou měl – stejně jako s Joan – tři děti. Sheila v roce 1978 o svém manželství napsala knihu I Married a Best-Seller. Arthur v posledních letech svého života trpěl vážnými zdravotními problémy, podstoupil dvě operace srdce. Měsíc před smrtí ho postihla mrtvice, další mrtvice jej pak připravila o život. Král bestsellerů Arthur Hailey zemřel 24. listopadu 2004 ve svém domě v Lyford Cay. Bylo mu 84 let.

Zdroje: wikipedia.org, cache.boston.com, independent.co.uk, medium.com