Článek
V říjnu 1965 startují ze základny Kham Duc v jihovietnamských horách vrtulníky Sikorsky H-34, které mají vysadit průzkumníky za hranicí v Laosu, nad horskými hřebeny leží mraky a počasí se během letu zhoršuje. Američané připravili operaci v přísném utajení, v Laosu chtějí zjistit, kudy Severní Vietnam zásobuje své jednotky bojující na jihu. V jednom z vrtulníků letí kapitán Larry Thorne, důstojník amerických speciálních sil, který doprovází průzkumníky do prostoru výsadku.
Muži přistávají a vrtulníky se obracejí zpět. Thorneův stroj však na základnu nedoletí, рádiové spojení utichne a pátrání v horách nepřinese žádný výsledek. Americké velení ztrácí zkušeného důstojníka, který už za sebou má dvě války v Evropě, britské zajetí, útěky a vězení. Pod jménem Larry Thorne slouží jedenáct let, předtím se jmenoval Lauri Allan Törni, bojoval za Finsko proti Sovětskému svazu, dobrovolně oblékl uniformu Waffen-SS a ve vlastní zemi dostal šest let za vlastizradu.
První válka proti Sovětům
Lauri Törni se narodil 28. května 1919 ve finském Viipuri, dnešním ruském Vyborgu, nedaleko hranice se Sovětským svazem. Jeho otec Jalmari byl lodním kapitánem, matka zůstávala v domácnosti a starala se o děti. Lauri vyrůstal se dvěma sestrami, sportoval a zapojil se do činnosti finské občanské gardy. Po absolvování obchodní školy nastoupil v září 1938 základní vojenskou službu u 4. mysliveckého praporu v Kiviniemi, prošel poddůstojnickým výcvikem, naučil se zacházet s kulometem a v listopadu 1939 se chystal do zálohy.
Ještě téhož měsíce ale finské hranice překročila Rudá armáda. Sovětský útok z 30. listopadu 1939 odstartoval zimní válku, v níž proti sobě stály armády s naprosto odlišnými možnostmi. Sovětský svaz měl převahu v počtech vojáků, děl, tanků i letadel, Finsko povolalo záložníky a proti početně silnějšímu protivníkovi nasadilo jednotky, které využívaly znalosti prostředí a terénu a Törni se vrátil ke svému praporu.
Jeho prapor bojoval severně od Ladožského jezera a účastnil se operací proti sovětským jednotkám obklíčeným v oblasti Lemetti. Zasněžené lesy omezovaly pohyb těžké techniky, kolony zásobovacích vozidel se tlačily na úzkých silnicích a rychle uvízly v neprůchodném terénu. Finští lyžaři se dostávali do boků sovětských kolon a napadali jejich strážní stanoviště. Útočili na spojení a zásobování, aby rozdělené sovětské jednotky připravili o potraviny, střelivo a možnost ústupu. Izolovaná ohniska odporu někdy kladla odpor celé týdny a zima si vybírala oběti stejně jako střelba.
Lauri Törni v uniformě finské armády v roce 1940
Törni na sebe upozornil při nočním průzkumu, kdy s několika muži pronikl k nepřátelským postavením a přinesl informace o jejich rozmístění. Velitel praporu Matti Aarnio ho poté pověřoval dalšími úkoly a když u jedné z rot onemocněl velitel a nebyl po ruce vhodný důstojník, převzal velení právě Törni. Většina vojáků mluvila švédsky, on s nimi komunikoval i pomocí gest a i přes věkový rozdíl a jazykové obtíže dokázal rotu udržet pohromadě a vést ji do boje.
Začátkem února 1940 nastoupil do školy pro důstojníky, a ještě během výcviku přišla zpráva o uzavření míru. Moskevský mír z 13. března 1940 zachoval Finsku nezávislost, ale připravil je o Karelskou šíji a další oblasti. K odstoupeným územím patřilo také Viipuri, odkud uprchly desetitisíce obyvatel včetně Törniho rodiny. Lauri byl v květnu povýšen na podporučíka v záloze.
Postrach Rudé armády
Po zimní válce hledalo finské vedení způsob, jak se ubránit případné další sovětské invazi a významným dodavatelem zbraní a novým vojenským partnerem se tak stalo nacistické Německo. Na jaře 1941 probíhal nábor finských dobrovolníků do Waffen-SS a přihlásil se také Törni. Odjel do Vídně, kde prodělal několik týdnů výcviku v kasárnách SS, Němci mu uznali hodnost odpovídající podporučíkovi SS, do Finska se však vrátil už v létě, ještě před bojovým nasazením finského dobrovolnického praporu na východní frontě. Jeho urychlený návrat měl přijít, protože se Törni během výcviku dostal do problémů kvůli pití a rvačkám. Jiné zdroje však uvádějí nadbytek důstojníků mezi dobrovolníky.
Německý útok na Sovětský svaz z 22. června 1941 otevřel další kapitolu války také na severu Evropy, Finsko se připojilo k bojům proti Sovětskému svazu a začala takzvaná pokračovací válka. Finská armáda znovu obsadila řadu území ztracených roku 1940 a postupovala také za předválečnou hranici do východní Karélie. Törni se vrátil ke své jednotce a brzy znovu bojoval na frontě. Při jednom z bojových nasazení utrpěl zranění nohy, po léčení však pokračoval ve vojenské službě.
Finské lyžařské oddíly za zimní války
Jeho specialitou se staly průzkumné a přepadové akce. Roku 1943 dostal na starost jednotku vycvičenou k pohybu v obtížném lesním terénu a k zásahům proti sovětským průzkumníkům, mezi vojáky se ujalo označení Oddíl Törni. Příslušníci roty vyráželi na několikadenní pochody, sledovali nepřátelské hlídky, zakreslovali jejich stanoviště a přepadávali menší skupiny v týlu. Každá taková akce vyžadovala přesnou orientaci, při ztrátě spojení se museli dostat zpět pouze s mapou, kompasem a vlastní znalostí krajiny.
Törni se osobně účastnil hlídek a dával přednost prudkým útokům, při nichž nepříteli nedopřál čas na přípravu obrany. Muži s ním sdíleli namáhavé pochody i přestřelky, což upevňovalo jeho autoritu a při velení malým jednotkám prokázal schopnost reagovat bez čekání na pokyny ze štábů. V lesích východní Karélie měla taková samostatnost velkou cenu.
Lauri Törni v roce 1944 se svým oddílem při bojích ve finských lesích
V jeho oddílu sloužil také Mauno Koivisto, pozdější finský prezident, v roce 1944 mu bylo dvacet let a patřil k vojákům, kteří se účastnili bojů u Ilomantsi. Sovětská armáda v červnu zahájila velkou ofenzivu na Karelské šíji a finská obrana musela čelit těžké přesile. Boje zasáhly i východní Karélii, kde se jednotky přesouvaly mezi lesy, jezery a řídkými komunikacemi. Törniho muži působili v oblasti Tolvajärvi a zapojili se také do operací u Ilomantsi, kde Finové zastavili postup sovětských divizí.
Za bojové zásluhy získal Törni 9. července 1944 Mannerheimův kříž druhé třídy, jedno z nejvyšších finských vojenských vyznamenání. Stal se jeho 144. nositelem a koncem srpna byl povýšen na kapitána. K jeho pověsti se připojila historka, že Sověti vypsali na jeho dopadení odměnu tři miliony finských marek.
Törni přeběhl k Hitlerovi
V září 1944 Finsko přijalo příměří se Sovětským svazem a Británií, ztratilo další území, zavázalo se k reparacím a muselo odzbrojit nebo vyhnat německé jednotky ze svého území. V Laponsku tak začala válka proti Němcům, kteří ještě před několika týdny bojovali po boku finské armády. Jejich ústup provázelo ničení mostů, železnic a měst, německá vojska vypálila i velkou část města Rovaniemi, zatímco finské oddíly postupovaly na sever.
Törni se chtěl na nové frontě znovu zapojit do bojů, ale finská armáda už redukovala početní stavy, jeho jednotka utrpěla ztráty a 3. listopadu 1944 byl kapitán propuštěn do civilu. O několik měsíců později začal spolupracovat s lidmi, kteří připravovali ilegální činnost za pomoci nacistického Německa.
Finská společnost byla po zastavení bojů napjatá, vs Helsinkách působila Spojenecká kontrolní komise, v níž měli rozhodující slovo Sověti, a finská vláda musela splnit tvrdé podmínky míru. Část důstojníků a veteránů se obávala okupace a tajně ukrývala zbraně pro případ dalšího konfliktu. Současně se tvořily skupiny napojené na německou zpravodajskou službu, jejich plánované působení zahrnovalo sabotáže, předávání informací i přípravu ozbrojeného odporu. Někteří organizátoři počítali rovněž s převratem, který by ve Finsku dosadil k moci Hitlerovi oddané aktivisty.
Törni v uniformě SS
Törni se připojil k německé síti a v lednu 1945 tajně odcestoval do Německa a prošel výcvikem v používání výbušnin, spojovací techniky a zpravodajských metod. Rudá armáda tou dobou postupovala k Berlínu a západní Spojenci se blížili k Rýnu a výcvik pro budoucí činnost ve Finsku se proto rozpadl spolu s německou válečnou organizací. Törni se potom přidal k německým jednotkám a během posledních týdnů války bojoval v oblasti Schwerinu v severním Německu.
Jeho návrat k Waffen-SS probíhal za odlišných okolností než první výcvik v roce 1941. Tehdy Finsko a Německo společně připravovaly válku proti Sovětům, začátkem roku 1945 už se finská armáda pokoušela německá vojska ze země vyhnat a Törni tak vědomě odjel sloužit nepříteli své vlasti. Do německé armády vstoupil dobrovolně a poválečný soud jeho rozhodnutí posuzoval jako vlastizradu.
Na konci války padl Törni do britského zajetí, v táboře poblíž Lübecku dlouho nezůstal, uprchl a v červnu 1945 se dostal zpět do Finska. Policie už pátrala po osobách spojených s německými zpravodajskými operacemi, Törniho zatkla v dubnu 1946 a vyšetřovatelé se zaměřili na jeho cestu do Německa, službu u Waffen-SS a kontakty s ilegální organizací. Jeho válečné zásluhy tvořily výraznou součást veřejného obrazu, před soudem však rozhodovala především činnost z let 1944 a 1945.
V lednu 1947 byl odsouzen k šesti letům vězení za vlastizradu, po nějaké době uprchl z věznice v Turku, policie ho však dopadla a převezla do Riihimäki. Proces probíhal v atmosféře sovětského tlaku a poválečných čistek, ačkoliv existoval legitimní právní důvod pro Törniho odsouzení, ve Finsku se přesto dodnes diskutuje o oprávněnosti jeho odsouzení.
Prezident Juho Kusti Paasikivi udělil Törnimu 23. prosince 1948 milost. Z vězení se dostal na svobodu, rozsudek za vlastizradu mu však nebyl zrušen. Finská armáda s jeho návratem nepočítala a v civilu se dlouho nezdržel. Už začátkem následujícího roku plánoval odchod ze země a v únoru 1949 s vypůjčenými doklady překročil hranice Švédska.
Nákladní lodí do Ameriky
Ve Stockholmu se Törni setkal s finskými veterány a emigranty, které znal z dob služby. Pomoc jim poskytovala také švédská aristokratka Wera von Essenová. Törni se zde seznámil s Marjou Kopsovou a 1. ledna 1950 se zasnoubili. Hledal však také možnost vrátit se k vojenské službě, tentokrát ve Spojených státech, kde už působili někteří finští důstojníci. V březnu 1950 odplul do Venezuely, odkud chtěl pokračovat na sever.
Ve Venezuele se dostal na norskou nákladní loď plující do Mexického zálivu, když se v září 1950 přiblížila k přístavu Mobile v Alabamě, Törni z ní skočil do vody a doplaval na americký břeh. Pozdější líčení událostí se v datu i místě jeho přistání rozcházejí, shodují se však na tom, že do Spojených států vstoupil bez povolení. Poté zamířil do New Yorku za finskými krajany, kteří mu pomohli s ubytováním a zaměstnáním. Živil se jako tesař a vyřizoval si doklady, protože jeho cílem zůstávala služba v americké armádě.
Törni v roce 1951
Bez legálního pobytu se do amerických ozbrojených sil přihlásit nemohl, finští známí mu však zprostředkovali pomoc lidí s kontakty na politiky a jeho případ se nakonec dostal do Kongresu. Ten 12. srpna 1953 přijal zvláštní zákon Private Law 83-168, který mu po zaplacení příslušného poplatku umožnil uznat jeho vstup do země jako legální pro účely trvalého pobytu. Přijímání vybraných cizinců do americké armády zároveň upravoval takzvaný Lodgeův zákon a Törni si tak mohl po vyřízení dokumentů podat přihlášku ke službě.
Do americké armády nastoupil 28. ledna 1954 jako vojín, přestože ve Finsku dříve sloužil v hodnosti kapitána a ve čtyřiatřiceti letech absolvoval základní výcvik s mnohem mladšími rekruty. Přijal jméno Larry Alan Thorne a 26. července 1955 získal americké občanství. Na další vojenské dráze mu pomáhali finští důstojníci v kruhu okolo Alpa Marttinena, kteří po válce rovněž odešli do Spojených států. S jejich podporou se dostal ke speciálním jednotkám, kde začal vyučovat lyžování, přežití v zimních podmínkách a boj v náročném terénu. Zkušenosti z bojů v Karélii tak předával americkým vojákům, kteří se připravovali na podobné operace v případě války proti Sovětskému svazu.
U Zelených baretů
Thorne absolvoval výsadkářský výcvik a pokračoval v přípravě na operace v horách i v týlu nepřítele. V lednu 1957 získal v americké armádě opět důstojnickou hodnost, když byl povýšen na poručíka a později byl přidělen k 10. skupině speciálních sil. Ta působila v západoněmeckém Bad Tölzu v bavorských Alpách. Výcvik zahrnoval zimní přesuny, průzkum i boj malých skupin daleko od vlastních jednotek, Thorne se tak vrátil k postupům, které používal při vedení finských průzkumných oddílů.
Americké speciální síly zdokonalovaly průzkumné a diverzní postupy i spolupráci s místními ozbrojenými skupinami v nepřátelském týlu. Vojáci nacvičovali dlouhé pochody s plnou polní, radiové spojení, přežití bez pravidelného zásobování a seskoky s padákem. Thorne patřil mezi starší příslušníky jednotky, ale v horském prostředí uplatňoval dlouholeté zkušenosti ze severní Evropy. V roce 1962 ho velení vybralo do výpravy, která měla v íránském pohoří Zagros vyzvednout ostatky amerických vojáků a vybavení havarovaného letounu.
V americké uniformě už jako Larry Alan Thorne
Americký letoun U-1A Otter narazil 27. ledna 1962 do zasněženého svahu v pohoří Zagros. Na palubě bylo pět vojáků a všichni náraz přežili. V mrazu a sněhové bouři ale opustili vrak a pokusili se sestoupit do nižší nadmořské výšky, tři z nich při tomto pokusu zahynuli, zatímco dva další se podařilo zachránit. První výpravy nedokázaly vyzvednout všechna těla ani potřebné vybavení, a americké velení proto povolalo příslušníky 10. skupiny speciálních sil. Celé operaci velel kapitán Herbert Schandler, jeho zástupcem byl Thorne, který dovedl skupinu zkušených vojáků k vraku. Na přepravě materiálu a výstupu spolupracovali také íránští vojáci a místní průvodci.
Z vesnice Kurang vyrazili vojáci do hor s vybavením naloženým na muly, Když stezka pro nákladní zvířata skončila, pokračovali s nákladem na vlastních zádech. Nadmořská výška přes 3 800 metrů ztěžovala dýchání a skupina překonávala skalní úseky i rozsáhlá sněhová pole. Vynášela stany, lana, radiostanice, kyslíkové přístroje, potraviny a vybavení potřebné pro několikadenní pátrání. Thorne se svými horolezci vystoupil až k letounu, který ležel převrácený na horském svahu, a začal prohledávat okolí.
Vojáci našli nejprve těla dvou zemřelých a třetího dál hledali pod sněhem, některé členy výpravy přitom trápily bolesti hlavy, vyčerpání a dýchací obtíže, které se zvlášť v noci zhoršovaly. Když letadlo shodilo dodatečné zásoby, vítr odnesl část nákladu daleko od jejich stanoviště a muži pro něj museli sestoupit. Další potíže způsobila hejna sarančat, která hynula na sněhu a znečišťovala vodu získávanou jeho táním. Thorneova skupina nakonec nalezla také poslední tělo, z vraku odmontovala radiové a další přístroje a připravila letoun k odstřelu. V polovině června 1962 sestoupila z horského tábora.
Tajná válka v Laosu
Koncem roku 1963 byl Thorne vyslán do Jižního Vietnamu, kde sloužil u oddílu speciálních sil A-734, který působil v oblasti Tịnh Biên poblíž kambodžských hranic. Američtí poradci zde cvičili jihovietnamské vojáky a příslušníky místních kmenových jednotek, budovali obranná postavení a organizovali hlídkování. V okolí vedly cesty mezi vesnicemi, kanály a rýžovými poli, které Vietkong využíval k přesunům a útokům na vládní jednotky. Thorne se zúčastnil bojů při obraně tábora Tịnh Biên a obdržel Bronzovou hvězdu za statečnost a dvě Purpurové srdce za zranění v boji.
Po skončení prvního nasazení se vrátil do Spojených států, ale v roce 1965 odjel do Vietnamu znovu. Tentokrát přešel k tajné jednotce MACV-SOG, zvláštnímu útvaru amerického vojenského velení ve Vietnamu pro průzkumné a speciální operace. Vysílala malé týmy za hranice Jižního Vietnamu, často s účastí jihovietnamských vojáků a příslušníků místních etnických skupin. Jejich úkolem bylo sledovat rozmístění severovietnamských sil, zásobování a pohyb nepřátelských jednotek. Výsadky a následné vyzvedávání průzkumníků vyžadovaly vrtulníky, spojení s letectvem a pečlivé utajení.
Dvojice vrtulníků Sikorski HMM-364
Významnou oblastí těchto operací byl sousední Laos. Přes jeho území procházela jako Ho Či Minova stezka, po níž Severní Vietnam dopravoval muže, munici a další materiál na bojiště v Jižním Vietnamu. Jednotlivé cesty se větvily mezi horami a lesy, část zásob převážely nákladní automobily a další náklad nosiči. Americké letectvo útočilo na mosty a odhalené úseky cest, severovietnamští vojáci však opravovali škody a neustále budovali nové objížďky. Průzkumné týmy proto hledaly sklady, přechody přes řeky a úseky s nejhustší dopravou. V říjnu 1965 zahájily přeshraniční operace pod krycím označením Shining Brass.
Večer 18. října 1965 odstartovaly ze základny Kham Duc tři vrtulníky H-34, jejich úkolem bylo vysadit průzkumnou skupinu za hranicemi Jižního Vietnamu v rámci operace Shining Brass. Thorne letěl v jednom z nich jako důstojník odpovědný za průběh výsadku. Během letu se zhoršovala viditelnost a nízká oblačnost zahalovala horské hřebeny. Dva vrtulníky dosedly v prostoru výsadku a vysadily průzkumníky s jejich výstrojí. Thorneův stroj zůstával nad místem a dohlížel na dokončení operace. Po potvrzení úspěšného vysazení se také vydal na zpáteční cestu, ale v nepříznivém počasí zmizel a ztratilo se také radiové spojení. Pátrací lety prohledávaly horské svahy a hustě zalesněná údolí, místo havárie však neodhalily. Kromě Thorna byli pohřešováni také tři jihovietnamští letci na palubě stroj.
Pozdější nález trosek ukázal, že vrtulník narazil do horského svahu na jihovietnamské straně hranice a vyšetřování došlo k závěru, že na vině bylo špatné počasí. Bez nalezeného stroje se objevovaly také úvahy o přežití některého z mužů a jeho možné zajetí. Americká armáda proto zprvu vedla Thorna mezi pohřešovanými a až 19. října 1966 ho úředně prohlásila za mrtvého.
Poslední známá fotka Lauri Törneho
Thorne byl 16. prosince 1965 posmrtně povýšen na majora, za účast na poslední misi obdržel také Záslužný letecký kříž. Jeho jméno přibylo do evidence amerických ztrát ve vietnamské válce, ale vojenské úřady neměly k dispozici vrak ani ostatky, s jejichž pomocí by objasnily přesný průběh havárie. Příbuzní a bývalí spolubojovníci tak měli pouze zprávy o posledním radiovém spojení a neúspěšném pátrání. Američané se k hledání ztraceného vrtulníku vrátili až po mnoha letech.
V devadesátých letech američtí vyšetřovatelé znovu hovořili s místními obyvateli a procházeli horské oblasti kolem předpokládané trasy letu. V roce 1998 nalezli vybavení patřící americkým speciálním silám a o rok později provedl společný americko-vietnamský tým výkopové práce na místě havárie a vyzvedl části kosterních ostatků i vojenského vybavení. Nalezený materiál putoval do identifikační laboratoře americké armády a identifikaci Larryho Thorna úřady oficiálně potvrdily 6. prosince 2002. Forenzní zkoumání tak otevřelo cestu k pohřbu muže, po němž se pátralo od října 1965.
Hrob v Arlingtonu
Thorneovi američtí spolubojovníci uspořádali první pietní obřad v listopadu 1965 ve Fort Braggu v Severní Karolíně. V únoru 1967 se k uctění jeho památky sešli také bývalí finští vojáci v Helsinkách a čestnou stráž tvořili muži z oddílu, kterému během války velel v Karélii. Rodina neměla k dispozici jeho ostatky, a oba obřady se proto uskutečnily bez rakve.
Přípravu skutečného pohřbu po identifikaci ostatků komplikoval jejich stav. Ze svahu se podařilo vyzvednout jen úlomky kostí čtyř obětí a část z nich nebylo možné bezpečně přiřadit jednotlivým mužům. Ve Finsku se původně uvažovalo o uložení Törniho ostatků v jeho rodné zemi, americké úřady však nakonec rozhodly o společném pohřbu celé posádky. V jediné rakvi tak měli spočinout Thorne a tři jihovietnamští letci, kteří s ním zahynuli.
Obřad se konal 26. června 2003 na Arlingtonském národním hřbitově ve Virginii. Rakev s ostatky čtyř mužů byla uložena za vojenských poct a na obřad přijeli američtí i finští hosté, příslušníci speciálních sil a rodinní příslušníci.
Společný hrob Larryho Thorne a vietnamských letců
Thorneovo jméno je vyryto také na washingtonském památníku padlých ve vietnamské válce. Americké speciální síly připomínají jeho službu při výcviku horských a průzkumných oddílů i účast na operacích ve Vietnamu. V červnu 2010 byl zařazen mezi významné příslušníky pluku speciálních sil americké armády. Jeho jméno nese rovněž cena Larry A. Thorne Award, udělovaná nejlepším oddílům speciálních sil. Ve Fort Carson v Coloradu po něm pojmenovali také budovu velitelství 10. skupiny speciálních sil.
Ve Finsku zůstává součástí Törniho veřejného obrazu Mannerheimův kříž, který získal za boje proti Rudé armádě, i odsouzení za vlastizradu z roku 1947. Jeho dobrovolná služba u Waffen-SS a účast v plánech proněmeckého odboje vyvolávaly spory zvlášť tehdy, když se po konci studené války začaly šířit jeho oslavné životopisy. Historici Juha Pohjonen a Oula Silvennoinen se proto vrátili k archivním dokumentům o Törniho činnosti v letech 1944 a 1945. V říjnu 2013 vydali knihu Tuntematon Lauri Törni (Neznámý Lauri Törni), v níž rozebrali také plány na pronacistický převrat a okolnosti jeho odsouzení. Její vydání vyvolalo ve Finsku veřejnou polemiku mezi zastánci Törniho válečné pověsti a historiky upozorňujícími na jeho spolupráci s nacistickým Německem.
P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.
Zdroje:
Yle – New book on war hero divides opinions
Marskin Ritarit – Lauri Allan Törni
U.S. Army Special Operations History – 10th SFG Mountain Recovery Operation, Iran 1962
Pacific Wrecks – H-34 Kingbee, poslední let
Defense POW/MIA Accounting Agency – Larry Alan Thorne
Arlington National Cemetery – přepis evidence pohřbených (Interment.net)
U.S. Army – Nation committed to bringing home missing heroes
U.S. Army Garrison Stuttgart – Thorne Award
