Článek
K výročí nástupu posledních branců k povinné vojenské službě vyšel u kolegy blogera článek Zvládli by dnešní hoši základní vojenskou službu? Téměř jistě ne. Ve zkratce pro ty, co ho nečetli – podle autora by dnešní nastupující generace mužů nezvládla vojenskou službu a uvádí argumenty (či spíše „argumenty“) proč by to nefungovalo.
Ve věcech, které popisuje, je samozřejmě kus pravdy. Dnešní generace je skutečně postižena rostoucí mírou nadváhy a obezity už o brzkého věku, stejně tak dnešní výchova vede k mnohem větší individualitě (rýpnutí: a která generace je tak vychovává, hm?). Obecně je však v článku spousta zkratek, zjednodušení a vyložených faulů.
Je jedno, jestli vyrůstali mladí lidé s mobilem, stavebnicí Merkur nebo klackem v ruce, určitě se nikdo (možná s výjimkou náboženských a jiných fanatiků) nechce v mladém (a nejspíš žádném) věku nechat zabít, ať už dronem nebo jakkoliv jinak. Autora neznám a v žádném případě nechci hodnotit jeho osobnost. Jeho text mi však nejvíce připomíná mudrování strejců u hospodského stolu, kteří nadávají na mladou generaci, co nic neumí a nezvládá, zatímco oni, na vojně si užili svoje.
Že generace vyrůstající s mobily v ruce dokáže přispět k obraně své země stejně anebo možná ještě více než „staří mazáci“ ukazuje příklad ukrajinské jednotky Aerorozvidka, jejíž členové vyobrazení na titulní fotce tohoto textu, začínali v roce 2014 jako banda nerdů, kteří se chtěli podílet na obraně své země a pomoci nasazením civilních dronů.
Bohužel mnozí i dnes po letech vzpomínají na vojnu s nostalgií a byť připouštějí negativa v podobě šikany a tuposti lampasáků, berou je nezřídka jako něco normálního, jakousi zkoušku dospělosti. A navíc, i když první rok trpěli, ten druhý už mohli oplácet.
Nicméně, aby nebyl jenom o kritice jiného autora. Věřím, že dnešní mladí by vojnu zvládli. Jen by to nesměla být zbytečná gumárna, doplněná po odchodu důstojníků o mazárnu. Že se moderní vojenská služba dá zvládnout, pokud se organizuje inteligentně, a že dokáže připravit své odvedence i na obsluhu moderních zbraní a na úklady moderní války ukazují příklady zemí, které stále zachovávají povinnou vojenskou službu – Norsko, Rakousko, Finsko a mezi všemi asi nejznámější příklad, Izrael.
Ani Svaté zemi se nevyhnula epidemie nadváhy a obezity a pokud přijmeme Izrael jako společnost západního střihu, nejspíš nebyli ušetřeni ani příchodu generace Z a jejího životního stylu závislého na technologiích. A přesto i nastupující generace mladých Izraelců (a Norů, Rakušanů, Finů…) zvládá výcvik a svou roli při obraně vlasti, a to v neustálém stavu ohrožení země.
Věřím, že i tam se najdou tací, kteří si neodpustí poznámky stylem: „Dnešní mladí jsou padavky, zatímco my, za jomkipurské války, to bylo něco jiného.“ Nicméně jako všude jinde i zde je armáda odrazem společnosti a jejího přístupu k lidem. A zatímco u nás mi nezřídka přijde, že má být vojenská služba nástrojem výchovy mladých mužů nebo dokonce jakousi mstou (když my jsme museli, tak vy taky) za vlastní zkušenost, v Izraeli se jedná o všeobecně a celonárodně respektovanou instituci (to se o ČSLA a bohužel nejspíš ani současné AČR nikdy říct nedalo), ve které je čest sloužit (zatímco v našich podmínkách byla modrá knížka nezřídka kýženou metou), a která je propojená s izraelskou společností a snaží se, byť nezřídka alespoň symbolicky, zapojit každého, kdo může a má o službu zájem.
Věřím, že by i čeští zoomeři byli schopní zvládnout službu v ozbrojených silách i přes fyzickou a psychickou náročnost vojenského výcviku. Jen by to musela být smysluplná aktivita zaměřená na rozvoj vojenských dovedností namísto šúrování a jakousi snahu suplovat rodinu při jejich výchově a dělat z chlapců chlapy. Touha po tom, aby si mladí prošli podobnou pakárnou jako předchozí generace, vypovídá mnohem více o nich samotných než o dnešní mládeži.
