Forst Zinna 1988: Sovětský tank odstavený v noci na kolejích vedl ke smrtící nehodě i roztržce s NDR

Po druhé světové válce se Německo stalo bojištěm studené války. Na území Německé demokratické republiky byly rozmístěny statisíce sovětských vojáků, tisíce tanků, obrněných vozidel i letadel. V případě války se odsud měly během několika hodin vydat na západ proti armádám NATO. Sovětské jednotky proto pravidelně cvičily ve výcvikových prostorech rozesetých po celé NDR. Jedním z nejvýznamnějších byl Forst Zinna jižně od Berlína.

Na první pohled však měl tento prostor jednu zvláštnost. Přímo jeho územím vedla železniční trať, po níž ve dne v noci projížděly německé osobní i nákladní vlaky. Těžká vojenská technika se tak pohybovala jen několik desítek metrů od rychlíků, které uháněly rychlostí přes sto kilometrů za hodinu. Byl to risk, který se dlouhá léta dařilo zvládat. V lednu 1988 ale stačila série chyb posádky sovětského tanku T-64 a následovala jedna z nejhorších železničních katastrof v dějinách NDR. Srážka s nočním rychlíkem si vyžádala mrtvé i desítky zraněných.

Její důsledky však neskončily u vykolejených vagonů. V Kremlu už vládl Michail Gorbačov se svými reformami, zatímco vedení NDR v čele s Erichem Honeckerem je odmítalo. Tragédie tak brzy získala i politický rozměr a stala se vítanou příležitostí k vyřizování účtů mezi východoněmeckým vedením a sovětským spojencem.

Počátky vojenského prostoru Forst Zinna sahají do období rozsáhlého předválečného zbrojení v období nacistického Německa. Výstavba nového kasárenského komplexu začala v roce 1934 na okraji výcvikového prostoru Jüterbog, který patřil mezi největší vojenské areály v zemi. Nově vznikající základna nesla nejprve prosté označení Lager III, protože navazovala na starší tábory Altes Lager a Neues Lager (starý a nový tábor). O tři roky později, po dokončení výstavby, dostala mnohem výmluvnější jméno Adolf-Hitler-Lager. Nešlo pouze o kasárna, součástí areálu byly ubytovací budovy, velitelství, jídelny, dílny, sklady, sportovní stadion, plavecký bazén, kino i důstojnický klub. V roce 1937 přibyla vlastní železniční stanice, která umožňovala rychlé přesuny vojáků i techniky mezi základnou a zbytkem Německa.

Za druhé světové války sloužil Forst Zinna především jako výcvikové středisko, cvičili zde dělostřelci a později také osádky samohybných děl StuG III, v posledních týdnech války se v areálu narychlo formovaly i jednotky Volkssturmu určené k obraně hroutící se Třetí říše. Po německé kapitulaci převzala celý komplex Rudá armáda. Nejprve zde vznikl sběrný tábor pro repatriované sovětské válečné zajatce a vysídlené osoby. Od roku 1947 areál krátce využívala nově založená správní akademie, která připravovala budoucí komunistické funkcionáře. Toto období však trvalo jen několik let. V roce 1953 se akademie přestěhovala a Forst Zinna se znovu změnil ve vojenskou základnu – tentokrát jednu z nejvýznamnějších sovětských posádek ve východním Německu.

Umístěn zde byl výcvikový tankový pluk a v dalších letech přibyly ženijní i stavební jednotky. Vojenské město fungovalo téměř zcela nezávisle na okolí, sovětští vojáci měli vlastní ubytování, jídelny, kino, sportoviště i další zázemí a většina obyvatel okolních německých měst se za jeho plot nikdy nedostala. Koncem 80. let zde sloužilo přibližně 40 000 sovětských vojáků, kteří pravidelně vyráželi na cvičení s tanky, obrněnými transportéry i dělostřelectvem.

Forst Zinna byl oproti jiným sovětským vojenským prostorům specifický. Přes jinak přísně střeženou oblast vedla hlavní železniční trať Berlín–Lipsko, po níž nepřetržitě projížděly osobní i nákladní vlaky Deutsche Reichsbahn. Železničáři této části tratě přezdívali „Kanonenbahn“ – Dělová dráha. Nikdy si totiž nemohli být jisti, co je za plotem vojenského prostoru čeká. Jen několik desítek metrů od kolejí probíhala střelba, manévry tanků a přesuny těžké techniky. I přes zjevné nebezpečí a předchozí incidenty provoz na trati pokračoval bez omezení nebo zavádění bezpečnostních opatření.

Odpoledne 19. ledna 1988 se na hlavním nádraží v Lipsku připravoval k odjezdu rychlík D 716, mířící přes Berlín do Stralsundu. Soupravu tvořilo dvanáct osobních vozů, jídelní vůz a v jejím čele stála elektrická lokomotiva řady E11, schopná dosáhnout rychlosti až 120 kilometrů za hodinu. Tento spoj patřil mezi nejvytíženější v celé NDR a nebylo výjimkou, že ve vlaku cestovalo až tisíc lidí. Šťastnou náhodou však tento den rychlíkem cestoval přibližně pouze 450 cestujících.

V době, kdy se rychlík vydával na svou cestu, probíhalo ve vojenském prostoru Forst Zinna další vojenské cvičení. Krátké zimní dny znamenaly, že už před šestou hodinou panovala naprostá tma. Devatenáctiletý voják Očapov absolvoval výcvik řízení tanku s použitím nočního vidění. Na velitelském místě tanku T-64A seděl o pouhý rok starší instruktor Andrej Petuchov, který měl celý výcvik řídit. V průběhu výcviku spolu dvojice komunikovala s využitím interkomu. To však bylo za jízdy obtížné nejen kvůli hluku motoru tanku, ale především kvůli jazykové bariéře panující mezi oběma muži. Očapov pocházel z Kazachstánu a ruština pro něj nebyla mateřským jazykem, jeho instruktor však jinou řečí nemluvil. Přesný sled událostí vedoucích ke srážce se už nepodařilo jednoznačně objasnit. Nejpravděpodobnější rekonstrukce ale hovoří o souhře několika nešťastných okolností.

Instruktor měl vydat povel k zařazení prvního rychlostního stupně a odbočení, což by tank navedlo k nedalekému výcvikovému prostoru. Vojín za řízením stroje však v noci ztratil orientaci, možná vůbec nerozuměl rozkazu a namísto toho zařadil druhý rychlostní stupeň a rozjel se rovně, přímo ke kolejím. Instruktor si měl uvědomit, co se děje, ale ze své pozice na místě velitele tanku nemohl do řízení zasáhnout. Aktivoval tak alespoň nouzový vypínač, kterým vypnul motor tanku.

V tu chvíli se však již tank nacházel na kolejích. Vojákům se už nepodařilo motor znovu nahodit a když si všimli blížícího se vlaku, stroj opustili a utekli. Strojvedoucí rychlíku přijíždějícího v rychlosti okolo 120 kilometrů neměli šanci tank v noční tmě vidět, a tak se jejich souprava bez pokusu o brždění v 17:50 s opuštěným tankem srazila. Energie nárazu vedle k převracení 80tunové lokomotivy a samotný 36 tun vážící tank byl odtlačen dalších 130 metrů od místa srážky.

Předek lokomotivy byl kompletně zdemolován a oba strojvedoucí v její kabině zemřeli. Kromě lokomotivy vykolejilo osm vagónů rychlíku a jídelní vůz. V jejich troskách zemřeli další čtyři pasažéři a 33 jich bylo vážně zraněno. Vykolejené vozy byly natolik poškozeny, že musely být později na místě demontovány a později sešrotovány.

Ohlušující náraz zalarmoval sovětské vojáky v kasárnách vzdálených jen několik desítek metrů od místa katastrofy. Ti okamžitě vyrazili na místě, uzavřeli okolí nehody, osvětlili trosky reflektory a začali vyprošťovat zraněné z převrácených vagónů. Krátce nato dorazili dobrovolní hasiči z Jüterbogu, zdravotnické posádky a jednotky Volkspolizei. Záchranáři převzali péči o raněné, hasiči prohledávali zničené vagóny a policisté začali zajišťovat místo katastrofy. Práce komplikovala tma, pokroucené vraky vozů i skutečnost, že lokomotiva a několik vagónů zůstaly do sebe zaklíněné.

Když se mezi cestujícími rozšířila informace, že příčinou katastrofy nebyla technická závada ani chyba železničářů, ale sovětský tank stojící na kolejích, atmosféra se rychle změnila. Šok vystřídal vztek a na sovětské vojáky létaly nadávky a někteří z cestujících po nich začali házet kamení ze železničního náspu. Situaci se podařilo uklidnit až po příjezdu dalších hasičů a příslušníků Volkspolizei.

Přibližně hodinu a půl po nehodě dorazila na místo zvláštní vyšetřovací komise kriminální policie z Postupimi. Ještě téže noci byli oba členové tankové posádky převezeni k výslechu na policejní v Jüterbogu. Zadržení sovětských vojáků východoněmeckými úřady bylo do té doby něco nevídaného, veškeré nehody spojené s působením sovětských sil v NDR byly do té doby utajovány a provinilci vždy spadali pod pravomoc sovětských orgánů.

Pro německé vyšetřovatele nebyl problém odhalit samotný průběh nehody, ale i komunikace s oběma vojáky. Během výslechů se ukázala jazyková bariéra mezi kazašským řidičem a jeho ruským instruktorem. Během výslechů měli zadržení vojáci také tvrdit, že tank měl odpojený či nefunkční interkom.

Němečtí kriminalisté chtěli důkladně prozkoumat i samotný T-64. Narazili však na realitu studené války, jeden z nejmodernějších kusů vojenské techniky v sovětském arsenálu stále podléhal utajení a kriminalisté tak na vyfocení vnitřku stroje potřebovali souhlas sovětského velení. Neobvyklý nebyl jen průběh nehody, účast východoněmeckých úřadů na vyšetřování, ale i následky a reakce v nejvyšších patrech komunistických režimů.s

Vyšetřování dospělo poměrně rychle k jednoznačnému závěru. Vinu nesla posádka sovětského tanku, která během nočního výcviku vjela na železniční trať. Východoněmecké úřady se zároveň se Sověty dohodly, že oba vojáci budou postaveni před sovětský vojenský soud. Ještě do 48 hodin od katastrofy byli přepraveni zpět do Sovětského svazu, čímž jejich stopa prakticky mizí.

Co se s devatenáctiletým řidičem Očapovem a jeho o rok starším instruktorem Andrejem Petuchovem stalo, není dodnes jisté. Krátce po nehodě se rozšířily zvěsti, že oba byli odsouzeni k smrti a popraveni zastřelením, přímé důkazy pro tuto verzi však nikdy zveřejněny nebyly. Část zraněných cestujících podepsala petici, v níž sovětské úřady žádala, aby oba mladé vojáky neodsuzovaly k trestu smrti. Někteří bývalí příslušníci sovětské posádky ve Forst Zinna po letech tvrdili, že oba vojáci i několik jejich nadřízených dostali pouze kázeňské tresty. Sovětské archivy však zůstávají uzavřené a skutečný osud obou mužů tak zřejmě zůstane neznámý.

Mnohem neobvyklejší byla reakce samotného východoněmeckého režimu. Katastrofy způsobené příslušníky Sovětské armády byly v NDR téměř bez výjimky utajovány nebo bagatelizovány, tentokrát se však stal pravý opak. O nehodě informovala východoněmecká televize i tisk nezvykle otevřeně a bez větších pokusů skrývat, že za tragédii nesl odpovědnost sovětský tank.

Ještě překvapivější bylo, že už následující den odvysílala záběry z místa nehody také západoněmecká televize ARD v hlavní zpravodajské relaci Tagesschau. Záběry pořízené v noci přímo mezi troskami se na Západ nemohly dostat náhodou. Zahraniční novináři se na místo vůbec nedostali a bez souhlasu východoněmeckých úřadů by podobný materiál přes hranice neprošel, historici se proto domnívají, že zveřejnění muselo být přinejmenším tolerováno, pokud ne vyloženě podporováno nejvyšším vedením NDR.

Důvod byl především politický. Vztahy mezi Erichem Honeckerem a Michailem Gorbačovem byly v té době stále napjatější. Zatímco sovětský vůdce prosazoval perestrojku a glasnosť, vedení NDR se jakýmkoli reformám bránilo a považovalo je za hrozbu pro vlastní režim. Katastrofa u Forst Zinna se proto stala vítanou příležitostí ukázat na chyby nového sovětského vedení. Zveřejnění nehody, které by ještě o několik let dříve bylo nemyslitelné, se proměnilo v nenápadný, ale dobře mířený politický vzkaz do Moskvy.

Nehoda přinesla i zcela praktické změny. V okolí železniční tratě byly vybudovány zemní valy a protitankové překážky, které měly zabránit tomu, aby se obrněná technika z výcvikového prostoru mohla znovu dostat na koleje. Deutsche Reichsbahn vyčíslila škodu na více než 13,5 milionu východoněmeckých marek a vystavila Sovětské armádě účet za způsobené škody, zaplacen však nikdy nebyl.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

https://www.mdr.de/geschichte/ddr/alltag/zugunglueck-forst-zinna-panzer-eisenbahn-100.html

https://www.rbb24.de/panorama/beitrag/2018/01/zugunglueck-forst-zinna-panzer-ddr-sowjetarmee.html

https://www.spiegel.de/geschichte/zugunglueck-von-forst-zinna-panzer-gegen-schnellzug-a-1188907.html

https://www.bahnstatistik.de/Ereignisse/1988.htm

https://www.bundesstiftung-aufarbeitung.de/

https://www.lr-online.de/lausitz/jessen/zugunglueck-von-forst-zinna-panzer-auf-gleisen-36737364.html

https://www.berliner-zeitung.de/

https://www.maz-online.de/brandenburg/zugunglueck-von-forst-zinna-als-ein-panzer-einen-schnellzug-rammte-2QWJIR6D3JHCTAZAZM4IVH4ZYA.html