Korejský Tucet špinavců: Komando trestanců mělo zabít Kim Ir-Sena. Nakonec padli palbou vlastních

V roce 1967 přišel do amerických a světových kin film The Dirty Dozen, v česku uváděný jako Tucet špinavců o o skupině trestanců z druhé světové války, které americká armáda naverbuje na sebevražednou sabotážní misi za nepřátelskými liniemi výměnou za zmírnění či prominutí jejich trestů. Ačkoliv byl film pouze dílem fantazie scenáristů, krátce nato se začal odehrávat ne nepodobný příběh ve skutečnosti.

V Jižní Koreji se v roce 1968 začala připravovat speciální jednotka 31 mužů, která měla proniknout přes severokorejskou hranici, dostat se do Pchjongjang a zabít Kim Ir-Sena. Na rozdíl od filmu byla realita mnohem méně romantická. Po letech tvrdého tréninku se příslušníci komanda namísto mise vzbouřili, a nakonec se dočkali smrti z vlastních rukou a rukou svých druhů ve zbrani.

Korejská republika a Korejská lidově demokratická republika měly vždy přinejmenším komplikované vztahy. Po letech třech letech korejské války mezi oběma státy zavládla příměří, to však vždy neznamenalo klid zbraní. Jedno z období intenzivnějších střetů představovaly 60. léta. Během nich docházelo opakovaně k pohraničním šarvátkám, ostřelování a pronikání diverzních skupin.

Jeden z nejhorších incidentů byl útok na Modrý dům – sídlo jihokorejského prezidenta v roce 1968. Detailnější informace lze najít v mém starším článku, ve zkratce však: koncem 60. let se rozhodl Kim Ir-sen pro zlikvidování jihokorejského prezidenta Pak Čong-huie. Ten se k moci dostal po vojenském převratu. Kromě vlády silné ruky přinesl také hospodářské reformy, které rychle posilovaly pozici Jižní Koreje vůči severnímu sousedovi. Výsledkem byl v lednu 1968 útok elitního komanda na prezidentský palác. Ten byl však na poslední chvíli zastaven a skončil masakrem příslušníků komanda, který nakonec přežili pouze dva Severokorejci. Kromě prudkého zhoršení už tak velmi špatných vzájemných vztahů vedl tento pokus k rozhodnutí jihokorejského prezidenta oplatit Kim Ir-senovi stejnou mincí.

Z rozkazu samotného prezidenta tak zpravodajská služba Jižní Koreje tzv. Národní zpravodajská služba 1. dubna 1968 založila přísně tajnou jednotku 684, oficiálně pak 209. oddíl 2325. skupiny leteckých sil Korejské republiky. Výcvikový tábor jednotky byl vybudován na ostrově Silmido ve Žlutém moři, nacházejícím se na severozápadním pobřeží Korejské republiky, jen několik málo kilometrů od pobřežního velkoměsta Inčchonu a zároveň také velmi blízko severokorejským hranicím.

Na rozdíl od jejich severokorejských předchůdců nebyli pro tuto misi vybírání ti nejlepší z nejlepších, tedy vojáci elitních jednotek, zocelení jak tvrdým bojovým drilem, tak ideologickou přípravou, ale šle vesměs o drobné kriminálníky a mladé nezaměstnané muže bez valné budoucnosti. Důstojníci vybírající tyto muže však dbali na to, aby rekruti byli v dobré fyzické kondici. Symbolicky jich na začátku bylo stejně jako členů severokorejského komanda 31 a jejich velitelé jim za úspěch v misi slibovali zmírnění či prominutí trestů, místa na univerzitách či jistotu práce.

Jedním z instruktorů, který vedl výcvik těchto mužů byl seržant letectva Yang Dong-soo. Díky jeho svědectví tak dnes známe detaily dění na ostrově. Budoucí členové komanda pobývali ve stanovém táboře, u jeho vchodu je vítala rekvizita v podobě lebky se zkříženými hnáty vytvořené ze skutečných lidských kostí. Měli přísný zákaz opouštět ostrov a jejich instruktoři pobývající na ostrově pro ně představovali jediný kontakt s vnějším světem.

Původně byl v plánu rok a půl trvající výcvik. Vojáci se cvičili v bojových dovednostech jako střelba, infiltrace či použití výbušnin. Značný důraz byl kladen také na boj zblízka, a především pak na fyzickou přípravu. Vojáci trénovali denně, bez ohledu na povětrnostní podmínky. Jejich instruktoři jim opakovaně připomínali, že aby svou misi přežili, musí být připraveni zabíjet. Nakonec se z 18 měsíců staly tři roky neustálého drilu. Náročnost a brutalita tréninku z nich vytvořila skutečné zabijáky, vyžádala si však také svou daň v podobě několika životů.

Průběh výcviku nepřežilo celkem sedm mužů. Jeden z nich zemřel vyčerpáním při nácviku přežití na moři. Další dva byli popraveni vlastními instruktory při pokusu o dezerci, další pak za výhružky důstojníkům vedoucím výcvik. Poslední trojice byla popravena poté, co se jim z ostrova podařilo uprchnout, na pobřeží znásilnili místní ženu a byli opět dopadeni.

I přes tyto obtíže a selhání nakonec muži jednotky 684 byli perfektně připraveni na svou misi. Neměli se jí však dočkat. Namísto toho se dočkali spousty nesplněných slibů, špatného zacházení a když kromě žoldu přestali dostávat také jídlo, došlo ke krvavé vzpouře.

Členům komanda bylo na začátku slíbeno, že po ukončení 18 měsíců výcviku budou nasazeni v Severní Koreji a návratu je čeká odměna a návrat do civilního života. Když byl výkon ukončen, začali se připravovat k nasazení. Mise však byla na poslední chvíli zrušena a vojáci se vrátili zpět na ostrov. Jejich výcvik byl opět prodloužen s tím, že k misi dojde později. Později došlo k dalším odkladům a mise nakonec byla odložena na neurčito. Od vzniku celé myšlenky se totiž zásadně změnila situace na Korejském poloostrově.

Nejdříve byl vyměněn velitel korejské tajné služby. Jeho nástupce neměl zájem na provedení mise a potichu ji zrušil. Mezi oběma státy totiž docházelo postupně k určitému oteplování vzájemných vztahů. Infiltrační a sabotážní výpady ze severu ustaly a země zahájily vzájemná jednání v některých dílčích otázkách.

Na případnou eskalaci by navíc byla Jižní Korea sama. V červenci 1969 totiž americký prezident Nixon vyhlásil tzv. Nixonovu doktrínu nebo také Doktrínu z Guamu. V ní se Spojené státy přihlásily k plnění svých spojeneckých závazků v zahraničí, požadovaly však po svých spojencích schopnost vlastní obrany v menších lokálních konfliktech, do kterých neměly Spojené státy napříště zasahovat vysláním vlastních vojáků, ale maximálně materiální a další podporou.

Za těchto okolností zůstali vojáci v horší situaci než ve vězení. Ostrov opustit nemohli, nepobírali žádný žold a jídla bylo málo a bylo mizerné kvality, podle pozdějšího vyšetřování se hodilo spíše jako žrádlo pro prasata či psy. A do toho museli pokračovat v neustálém výcviku a při odporu jim hrozila kulka z rukou nadřízených, bez vyhlídky na vysvobození. V zoufalé situaci se proto zbývajících 24 rekrutů rozhodlo pro vzpouru.

Ta vypukla 23. srpna 1971. Jak později vypovídal Yang Dong-soo, právě se chystal vyrazit z ostrova na pevninu pro zásoby, když uslyšel na ostrově palbu. Nejdřív si myslel, že ostrov napadlo severokorejské komando, aby ho obsadilo, z jeho omylu ho však vyvedl jeden z rekrutů, který ho střelil do krku.

Yang upadl na zem, ale jako zázrakem kulka nezasáhla páteř ani tepnu. Po chvíli se mu podařilo z místa odplazit a ukrýt se mezi skály na pobřeží. Na ostrově mezitím probíhal masakr, rekruti zabíjeli každého důstojníka, na kterého narazili. Když se svým běsněním skončili, bylo na místě 18 mrtvých instruktorů. Jejich řádění však ještě nebyl konec.

Vzbouřenci lodí vyrazili na břeh, kde přepadli a unesli civilní autobus. S ním vyrazili do Inčchonu a dále plánovali vyrazit k prezidentskému paláci v Soulu. Cestou se pustili do přestřelky s policií a armádou. Když kvůli prostříleným kolům nemohli pokračovat v cestě, obsadili další autobus a pokračovali dále.

To už jim však byly v patách stovky vojáků a policistů, kteří se mezitím zmobilizovali, aby vzbouřence zastavili. Podařilo se jim dorazit až na jihozápadní předměstí hlavního města, kde však už čekala korejská armáda. Při přestřelce sjel autobus z cesty a uvízl v podrostu. V bezvýchodné situaci se vzbouřenci rozhodli vyhodit sebe a autobus do vzduchu ručními granáty. To si vyžádalo životy většiny vzbouřenců. Čtyři vzbouřenci však přežili a byli zadrženi.

Přímým následkem vzpoury byli mrtví na obou stranách. Na ostrově samotném zemřelo 18 důstojníků vedoucích výcvik, šestici se podařilo řádění přežít. V Soulu a na dalších místech na pevnině si vzpoura vyžádala přinejmenším desítky dalších mrtvých a zraněných. Udáváno je číslo 34 mrtvých, 30 zraněných a 7 pohřešovaných osob.

Ihned po potlačení vzpoury se korejská armáda a úřady pustily do utajování událostí. Představitelé letectva zodpovědní za jednotku 684 zničili citlivé dokumenty, které prokazovaly existenci jednotky a její úkoly. Čtyři přeživší byli rychle odsouzeni vojenských tribunálem k trestu smrti a popraveni. Jejich ostatky nebyly vydány pozůstalým.

Nad celým příběhem se na desítky let zavřela voda. Změna přišla až v novém tisíciletí. Nejdříve to bylo ve formě filmu Silmidoz roku 2003, který se těmito událostmi inspiroval a umělecky je ztvárnil. Z filmu se stal trhák a podnítil veřejný zájem o historii jednotky. Vláda proto ustanovila vyšetřovací komisi. Ta v roce 2006 konečně vydala oficiální závěry vyšetřování. Z něj vyplynulo, že před vzpourou byly závažným způsobem porušována práva vzbouřenců.

V důsledku těchto zjištění rodiny pozůstalých žalovaly stát o odškodnění. Soud 21 žalujícím rodinám přiřkl 273 milionů wonů (v dnešním kurzu přibližně 3,9 milionů korun) a stanovil, že nepřiměřeně tvrdý výcvik byl závažným porušením práv rekrutů, stejně jako neinformování pozůstalých o osudu jejich blízkých.

Následovaly další soudní pře, tentokrát o očištění jména vzbouřenců. K určitému usmíření ze strany úřadů a ozbrojených sil došlo v roce 2017, když korejské letectvo vyzvedlo tajně pohřbené ostatky vzbouřenců a znovu je pohřbilo za oficiálních vojenských ceremonií. Pozůstalým a vojákům, byť posmrtně, se tak dostalo alespoň morální zadostiučinění a uznání jejich oficiálního statutu. Uzavřela se tak jedna z divokých kapitol studené války.

Zdroje:

https://edition.cnn.com/2018/02/18/asia/south-korea-failed-assassination-squad-unit-684-intl/index.html

https://www.nytimes.com/2004/02/15/world/south-korean-movie-unlocks-door-on-a-once-secret-past.html?pagewanted=1

https://en.wikipedia.org/wiki/Unit_684#Aftermath

https://www.eurasiantimes.com/killing-own-31-commandos-south-kore/

https://www.sandboxx.us/news/history/unit-684-the-south-korean-suicide-squad-with-the-tragic-history/