Rusko ztrácí ve Střední Asii. Jeho pozice si rozebírají nepřátelé i spojenci

Ještě před několika lety bylo samozřejmé, že pokud se ve Střední Asii staví elektrárna, vede strategický ropovod nebo se řeší bezpečnost, Rusko sedí u stolu jako první. Po rozpadu Sovětského svazu zdědilo infrastrukturu, jazyk, obchodní vazby i politický vliv, který mu dával náskok před všemi ostatními.

Dnes už to neplatí. Čína přichází s penězi a staviteli, Evropská unie a Spojené státy hledají suroviny a nové obchodní trasy, Turecko rozšiřuje kulturní i vojenský vliv. A stále častěji se ukazuje, že Moskva nemusí prohrávat jen s nepřáteli, ale i se státy, které sama označuje za své partnery.

Rusko přitom ze Střední Asie nezmizelo a ještě dlouho nezmizí. Změnilo se ale něco zásadního: z mocnosti, která v regionu určovala podmínky téměř sama, se stává jeden z několika hráčů. A místní vlády se rychle učí této konkurence využívat.

Ještě před několika lety by podobná zakázka působila téměř jako formalita. Kazachstán potřeboval rozšířit jednu ze svých největších uhelných elektráren Ekibastuz GRES-2 a přirozeně se obrátil na Rusko. Elektrárna vznikla ještě za Sovětského svazu, její technologie i energetická soustava byly s Ruskem dlouhodobě propojené a nový blok měl dodat ruský podnik Inter RAO.

Jenže ruský projekt se začal rozpadat především na financování. Do hry tak vstoupila čínská společnost Harbin Electric International a nabídla kompletní projekt za výrazně nižší cenu. Rozdíl nebyl pouze kosmetický, čínská nabídka měla být o více než třetinu levnější a Kazachstánu ušetřit přibližně půl miliardy dolarů. Astana tedy ruského dodavatele odsunula a zakázku předala Číňanům. A nebyl to jediný případ. Během roku 2025 přišlo Inter RAO také o projekty dalších tří kazašských elektráren, do nichž následně vstoupily čínské společnosti. Za několika obchodními neúspěchy se tak začal rýsovat širší problém.

Rusko dlouhá léta těžilo z výhody, kterou konkurenti neměli. Znalo místní prostředí, zdědilo sovětskou infrastrukturu, vychovalo část technických elit a mělo desítky let budované osobní i politické vazby. Čínské společnosti si o takovém přístupu mohly nechat zdát. Přesto dnes vítězí, protože dokážou přivézt úvěr, technologie, stavitele a ještě nabídnout nižší cenu.

Pro Kazachstán přitom nešlo o žádnou demonstrativní vzpouru proti Moskvě. Rusko zůstává významným sousedem a partnerem. Změnilo se něco jiného: Astana už nemusí vzít ruskou nabídku jen proto, že je ruská. Několik elektráren tak ukazuje proces, který dnes probíhá napříč celou Střední Asií. Moskva nezmizela. Jen poprvé po desetiletích si musí začít zvykat na to, že o místo, které považovala za samozřejmé, musí skutečně soutěžit.

Po rozpadu Sovětského svazu získaly Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Tádžikistán a Turkmenistán vlastní státy. Rusko se však z regionu nikdy doopravdy nestáhlo. Celý region byl stále propojen sovětskými železnicemi, elektrickými sítěmi, potrubími a průmyslovými komplexy. Dopravní trasy směřovaly převážně na sever, technici studovali na sovětských školách a ruština zůstávala společným jazykem obchodu, politiky i vyššího vzdělávání.

Rusko navíc nebylo jen obchodním partnerem. Pro miliony obyvatel regionu představovalo pracovní trh, odkud domů v remitencích proudily miliardy dolarů. Místním vládám dodávalo zbraně, vojenský výcvik a bezpečnostní garance. V Kyrgyzstánu a Tádžikistánu mělo vojenské základny, s částí regionu bylo spojeno Organizací Smlouvy o kolektivní bezpečnosti a Kazachstán s Kyrgyzstánem vstoupily do Eurasijské ekonomické unie.

K tomu přistupoval obrovský kulturní kapitál. Ruština, ruská média, univerzity a osobní vazby mezi elitami vytvářely prostředí, které žádná jiná mocnost nemohla rychle nahradit.

Středoasijské státy však nebyly pouze poslušnými satelity. Turkmenistán si zakládal na neutralitě, Uzbekistán se držel stranou části ruských integračních projektů a Kazachstán dlouhodobě vyvažoval Moskvu Čínou a Západem. Rusko však bylo možné obejít v jednotlivostech, nikoliv jako celek. Nabízelo trh, tranzit, pracovní místa, zbraně, bezpečnost i společný jazyk najednou. Tato výhoda se však dnes rozpadá. To, co dříve poskytovala jedna Moskva, nabízejí po jednotlivých částech Peking, Ankara, Brusel, Washington i státy Perského zálivu.

Čína a další velmoci do Střední Asie pronikaly dávno předtím a místní vlády už léta hledaly nové partnery. Válka proti Ukrajině však celý proces výrazně urychlila. Dobře to ilustruje Kazachstán. Ještě v lednu 2022 čelil prezident Kasym-Žomart Tokajev rozsáhlým nepokojům a požádal o pomoc Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Do země dorazily síly vedené Ruskem a Moskva mohla mít pocit, že právě znovu předvedla, kdo je hlavním bezpečnostním garantem regionu.

O několik měsíců později však Tokajev seděl vedle Vladimira Putina na fóru v Petrohradu a veřejně prohlásil, že Kazachstán neuzná separatistické útvary v Doněcké a Luhanské oblasti. Později odmítl také ruská „referenda“ na okupovaných ukrajinských územích. Pro zemi, která s Ruskem sdílí téměř 7 600 kilometrů hranice a na jejímž severu žije početná ruská menšina, není moskevská argumentace o historických územích a ochraně ruskojazyčných obyvatel vzdálenou záležitostí.

Podobně opatrně se zachovaly ostatní státy regionu. Rusko kvůli válce neopustily a k západním sankcím se nepřipojily, zároveň ale žádný z nich invazi otevřeně nepodpořil. Jejich politika se dá shrnout jednoduše – s Moskvou dál obchodovat, ale nenechat se zatáhnout do jejích konfliktů.

Válka měla i mnohem praktičtější dopad. Rusko potřebovalo stále více peněz a výrobních kapacit doma, zatímco sankce zkomplikovaly financování zahraničních projektů. Tam, kde ruská firma nedokázala přinést konkurenceschopný úvěr, čekala čínská.

Současně Moskva poškozuje další tradiční vazbu – pracovní migraci. Rusko stále zaměstnává miliony lidí z Uzbekistánu, Tádžikistánu nebo Kyrgyzstánu a jejich peníze jsou pro některé domácí ekonomiky zásadní. Po teroristickém útoku na Crocus City Hall v roce 2024 ale následovaly rozsáhlé kontroly, razie, deportace a zpřísňování pravidel pro migranty. Vzniká zvláštní rozpor, Rusko středoasijské pracovníky kvůli nedostatku vlastních pracovních sil potřebuje, zároveň jim stále častěji dává najevo, že nejsou vítáni.

Válka tedy region od Ruska neodtrhla, ukázala mu však dvě věci zároveň, Moskva může být nebezpečnější, než se po rozpadu Sovětského svazu zdálo, a zároveň není tak všemocná, jak dlouho působila.

Čínské banky nabídly úvěry, státní podniky stavitele, domácí průmysl technologie a čínský trh odbytiště pro ropu, plyn, uran, měď i další suroviny. Peking dokáže financovat projekt, dodat zařízení, postavit jej a nakonec nakupovat jeho produkci.

Výsledek je patrný na obchodních číslech. V roce 2025 dosáhl obchod Číny s pěti středoasijskými státy rekordních 106,3 miliardy dolarů. Ruský obchod s regionem se podle údajů uváděných Vladimirem Putinem pohyboval přibližně kolem 45 miliard dolarů. Metodiky ani období nejsou dokonale srovnatelné, rozdíl však dobře ukazuje posun hospodářského těžiště.

První čínská expanze přitom byla jednoduchá. Peking potřeboval energie a Střední Asie je měla. Vznikl ropovod z Kazachstánu i plynovody vedoucí z Turkmenistánu přes Uzbekistán a Kazachstán do Číny. Státy, které byly dříve odkázány hlavně na trasy přes Rusko, získaly dalšího obrovského zákazníka.

Dnes už Čína není zdaleka jen odběratelem surovin. Čínské firmy stavějí elektrárny, obnovitelné zdroje, železnice, logistická centra i průmyslové provozy. V Uzbekistánu se rozšiřuje výroba automobilů BYD a Taškent v roce 2025 uváděl portfolio společných investičních projektů přesahující 60 miliard dolarů.

Jak už bylo zmíněno, v Kazachstánu čínské firmy vstupují do energetiky, a převzaly několik projektů, o které přišlo ruské Inter RAO. Symbolickým projektem je také železnice Čína–Kyrgyzstán–Uzbekistán. O její výstavbě se mluvilo od devadesátých let, na konci roku 2024 byla konečně zahájena. Má vytvořit další cestu, která nebude závislá na sovětské dopravní síti vedoucí přes Rusko.

Pro místní režimy je navíc čínský model politicky pohodlný. Peking se příliš nezajímá o volby, opozici ani svobodu médií. Chce stabilitu a partnera schopného dodržet uzavřenou dohodu.

Obdobně jako dříve s Ruskem, ani s Čínou nejsou vztahy rovnocenné. Region stále do značné míry vyváží suroviny a dováží čínské stroje, elektroniku, automobily a další hotové výrobky. Jednu nerovnováhu tak může vystřídat jiná. Středoasijské vlády se proto nesnaží Rusko jednoduše nahradit Čínou. Chtějí obě mocnosti – a vedle nich, pokud možno ještě další partnery.

Pro Moskvu je nicméně čínský postup obzvlášť nepříjemný. Peking není oficiálně nepřítel, ale strategický partner a údajný přítel bez limitů. Přesto právě tento přítel agresivně přebírá ruské zakázky, obchod i část infrastruktury v prostoru, který Kreml dlouho považoval za svou přirozenou sféru vlivu.

Západ nemá ve Střední Asii sílu srovnatelnou s Čínou a jednotliví hráči sledují odlišné cíle. Spojuje je však zájem o suroviny, technologie a nové obchodní trasy, které nevedou přes Rusko ani nejsou plně závislé na Číně.

Dobře je to vidět na Francii. Její rozsáhlá jaderná energetika potřebuje stabilní dodávky uranu a Kazachstán je jeho největším světovým producentem. Francouzské Orano tam společně s Kazatompromem provozuje těžební podnik KATCO a v roce 2025 otevřelo nový závod na zpracování uranu. Francie tak získává strategickou surovinu, zatímco Kazachstán dalšího zákazníka a technologického partnera, který dokáže vyvažovat ruský a čínský vliv.

Francouzský Framatome se objevuje také v Uzbekistánu. První tamní jadernou elektrárnu sice staví Rosatom, Taškent ale zároveň jedná s Francouzi například o řídicích technologiích, ani významný ruský projekt tak nemusí být výhradně ruský.

Spojené státy se více zaměřují na kritické nerosty potřebné pro elektroniku, baterie, energetiku a zbrojní průmysl. V rámci formátu C5+1 proto vznikl samostatný dialog o kritických minerálech. Washington má zájem nejen o samotnou těžbu, ale také průzkum, zpracování a nové dodavatelské řetězce.

Evropská unie má ještě širší ambice. Na prvním summitu EU–Střední Asie v Samarkandu v dubnu 2025 byly vzájemné vztahy povýšeny na strategické partnerství. Mezi hlavní témata patří kritické suroviny, energetika, doprava a digitalizace.

Brusel podporuje také spojení přes Kaspické moře a Kavkaz, které má propojit region s Evropou bez ruského území. Pro Střední Asii je právě nabídka cenná. Západ nemusí Čínu ani Rusko vyloženě vytlačit, stačí, že existuje jako třetí možnost.

Francouzské technologie vedle Rosatomu, evropské investice vedle čínských úvěrů a americký zájem o suroviny dávají místním vládám možnost říct jednomu partnerovi ne, protože mohou jednat s jiným.

Turecko nemůže soupeřit s Čínou množstvím peněz ani s Ruskem hloubkou vazeb. Má ale jinou výhodu. Turci, Kazaši, Kyrgyzové, Uzbekové i Turkmeni patří k turkickým národům a Ankara na jazykové i kulturní příbuznosti systematicky staví.

Nejviditelnějším nástrojem je Organizace turkických států. Vznikla za účasti Turecka, Ázerbájdžánu, Kazachstánu a Kyrgyzstánu, později se přidal Uzbekistán a Turkmenistán je pozorovatelem. Vedle kulturních témat se stále více zabývá obchodem, dopravou, energetikou a vzděláváním.

Turecko tím nabízí alternativní pohled na identitu regionu. Střední Asie nemusí být pouze jižním okrajem postsovětského prostoru orientovaného na Moskvu, může být také východní částí širšího turkického světa táhnoucího se přes Ázerbájdžán až k Bosporu. Ankara tuto představu podporuje školami, univerzitní spoluprací a kulturními programy a zároveň rostou hospodářské vztahy, zejména s Kazachstánem a Uzbekistánem.

Ještě viditelnější je turecký postup ve vojenství. Středoasijské armády byly dlouho téměř úplně odkázány na sovětskou a ruskou techniku. Turecko jim dnes nabízí bezpilotní prostředky, obrněná vozidla, elektroniku a výcvik. Kyrgyzstán nakoupil Bayraktary TB2 i další turecké drony, Kazachstán rozvíjí společné vojensko-technické projekty a Uzbekistán spolupráci s Ankarou prohlubuje rovněž v oblasti bezpečnosti. Ani zde Rusko stále nezmizelo, nepředstavuje však už jediného dodavatele vojenských technologií.

Turecký vliv posiluje také doprava. Přes Ázerbájdžán leží Ankara na západním konci Středního koridoru a má přímý zájem na tom, aby přes její území proudilo co nejvíce středoasijského zboží do Evropy.

Pro Moskvu je podobně jako v případě Číny tento soupeř nepříjemný právě svou dvojznačností. Turecko není otevřený nepřítel, s Ruskem obchoduje, spolupracuje v energetice a podle potřeby s ním uzavírá dohody, zároveň ale vedle ruských vazeb staví vlastní.

Velká část sovětské dopravní infrastruktury Střední Asie byla postavena tak, aby směřovala na sever. Kdo chtěl obchodovat se světem, potřeboval ruské koleje, potrubí nebo přístavy. Po ruské invazi na Ukrajinu proto prudce vzrostl zájem o takzvaný Střední koridor. Trasa vede z Číny přes Kazachstán, Kaspické moře, Ázerbájdžán, Gruzii a Turecko do Evropy. Její největší geopolitická přednost je jednoduchá – Rusko k ní není potřeba.

Před válkou šlo o okrajovou cestu. V roce 2024 už po ní bylo přepraveno přibližně 4,1 milionu tun nákladu, meziročně o více než 63 procent více. Pro Kazachstán má koridor zvláštní význam. Většina jeho ropného exportu stále směřuje přes Rusko a obrovské objemy proudí systémem Caspian Pipeline Consortium do Novorossijsku. Astana proto současně navyšuje dopravu přes Kaspické moře a hledá přístup k ropovodu Baku–Tbilisi–Ceyhan. To je zároveň důvod, proč trasu podporuje Evropská unie. Může po ní získávat kazašský uran, měď nebo další suroviny, zatímco Střední Asii poskytne přístup na evropský trh.

Střední koridor ale zatím není náhradou za Rusko. Jeho kapacita představuje jen zlomek severní trasy. Náklad musí být několikrát překládán, přeplout Kaspické moře a projít přes několik států s rozdílnými celními systémy. Chybí přístavní kapacity, trajekty i část potřebné infrastruktury. Rusko proto zatím zůstává geograficky i infrastrukturně mimořádně důležité.

Bylo by snadné dojít k závěru, že Rusko Střední Asii postupně vyklízí. Skutečnost je složitější. Moskva přišla o monopol, nikoliv o svůj vliv. Stále má vojáky v Kyrgyzstánu, a především v Tádžikistánu, kde se nachází její 201. vojenská základna. Pro vládu v Dušanbe zůstává Rusko důležitým bezpečnostním partnerem, zvlášť kvůli sousedství s Afghánistánem.

Miliony středoasijských migrantů stále pracují v Rusku a peníze, které posílají domů, jsou pro Kyrgyzstán nebo Tádžikistán nepostradatelné. Ruština zůstává hlavním společným jazykem regionu, přetrvávají ruská média, kulturní vazby i osobní kontakty mezi elitami.

Ještě pomaleji se mění infrastruktura. Železnice, elektrické sítě a ropovody vznikaly po desítky let jako součást jednoho hospodářského prostoru a ani rostoucí čínský a evropský vliv je přes noc nepřetvoří.

Rusko navíc stále dokáže vyhrávat důležité zakázky. Příkladem je první kazašská jaderná elektrárna. O projekt soupeřili Rusové, Číňané, Francouzi a Jihokorejci, nakonec vyhrál Rosatom. U jezera Balchaš má postavit dva bloky VVER-1200 a v květnu 2026 byla podepsána dohoda v hodnotě přibližně 16,5 miliardy dolarů. Rusko navíc nabídlo exportní úvěr, který může pokrýt až 85 procent projektu.

Taková elektrárna vytváří vztah na desítky let – od paliva přes servis až po školení odborníků. Jenže hned vedle toho stojí druhý příklad. Hlavním dodavatelem další plánované kazašské jaderné elektrárny má být čínská CNNC. V této dvojici projektů je vlastně celý nový model regionu. Moskva může stále vyhrávat, ale bude tak muset činit v otevřené soutěži s dalšími velmocemi

Při pohledu z Moskvy může celý proces vypadat jako dělení někdejší ruské sféry vlivu mezi Čínu, Západ a Turecko, středoasijské státy však nejsou pouze figurkami velmocí. Jejich vlády konkurenci mezi nimi samy podporují, protože jim umožňuje vybírat si.

Od Číny mohou chtít úvěr, železnici nebo továrnu, od Evropské unie technologie a přístup na trh, od Ruska pracovní místa, bezpečnost a energetické propojení, od Turecka zbraně, kulturní vazby a cestu směrem k Evropě. K tomu přibývají investice ze Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Jižní Koreje, Japonska nebo Indie.

Nejlépe tuto strategii ukazuje Kazachstán se svou dlouhodobou mnohovektorovou zahraniční politikou. Zůstává v ruských integračních strukturách, obchoduje s Čínou, buduje Střední koridor, spolupracuje s Evropskou unií a rozvíjí vztahy s Tureckem.

Na první pohled to může působit protichůdně. První jadernou elektrárnu postaví Rusové, druhou Číňané. Většina ropy stále proudí přes Rusko, zároveň Kazachstán buduje cestu přes Kaspické moře. Peking je největším ekonomickým hráčem, ale země vítá francouzské, evropské i americké investice.

Podobně postupuje Uzbekistán, který udržuje úzké vztahy s Moskvou, ale zároveň rozvíjí spolupráci s Čínou, Tureckem, Západem a státy Perského zálivu. Menší Kyrgyzstán a Tádžikistán mají kvůli závislosti na ruském pracovním trhu menší manévrovací prostor, i ony se ale snaží získávat čínské a další investice. Turkmenistán prodává většinu plynu Číně, přesto hledá cesty, jak jej jednou vyvážet také západním směrem.

Nikdo z nich proto nechce úplně zpřetrhat vazby s Ruskem. Bylo by to ekonomicky i politicky nevýhodné. Stejně tak ale nechtějí vyměnit ruskou dominanci za čínskou. Rusko tak může dál provozovat vojenské základny, zaměstnávat migranty a stavět jaderné elektrárny. Čína může investovat desítky miliard dolarů, Turecko rozšiřovat turkické vazby a Evropa stavět nové koridory. Žádný z těchto hráčů už ale nemá jistotu, že bude rozhodovat sám.

Rusko tedy Střední Asii neztrácí proto, že by ji někdo jiný jednoduše převzal. Ztrácí ji v původním významu tohoto slova – jako prostor, o kterém mohlo uvažovat jako o svém.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje: