Z vlastenectví se přestěhovala z Lotyšska do Ruska. Po dvou letech přichází hořké vystřízlivění

Rusko má mezi částí lidí žijících na Západě pověst země, v níž se uchovaly hodnoty, na které Evropa údajně zapomněla. Z pohodlí vlastního bytu v některé ze zemí Evropské unie se snadno obdivuje silný stát, jeho vůdce nebo důraz na národní hrdost. Ideální vlast totiž člověka nic nestojí, dokud do ní nemusí opravdu odjet.

O to zajímavější jsou osudy těch, kteří se rozhodnou vlastní přesvědčení proměnit ve skutečnost. Takovým případem je Galina Uvarovová z Rigy, která se roku 2024 přestěhovala do Leningradské oblasti u Petrohradu. Ruskému regionálnímu serveru 47news poskytla dva rozhovory s odstupem dvou let. Jejich srovnání ukazuje, jak těžko se někdy vlastenecké nadšení snáší s každodenní skutečností.

Když s Galinou Uvarovovou v říjnu 2024 poprvé hovořila redakce 47news, bylo jí 59 let a v Lotyšsku prožila prakticky celý život, přesto se za Lotyšku nepovažovala. Do Rigy se její rodina dostala za dob Sovětského svazu, když tam byl v padesátých letech služebně přeložen otec, vojenský důstojník a vysokoškolský pedagog. Vyrůstala v ruskojazyčném prostředí a později vystudovala v Leningradu ekonomicko-technický obor. Po studiích se s manželem vrátila do Rigy, kde měla rodinu, známé i zázemí.

Rozpad Sovětského svazu pro ni znamenal zásadní životní předěl, samostatné Lotyšsko začalo budovat vlastní stát a část zdejších ruskojazyčných obyvatel získala zvláštní status neobčanů, nikoliv automaticky lotyšské občanství. Uvarovová patřila mezi lidi, kteří to vnímali jako odmítnutí své identity a v rozhovoru popisovala rostoucí odpor vůči lotyšské jazykové politice a tvrdila, že Rusové jsou v zemi považováni za občany druhé kategorie.

Pro vyjasnění – Lotyšsko skutečně postupně převedlo školní výuku na lotyštinu a omezilo prostor pro vyučování v ruštině. Tvrzení Uvarovové, že tam byla ruština úplně zakázána, ale není pravda, používat ruštinu v soukromých záležitostech nikdo plošně nezakázal a zachována zůstala i možnost výuky menšinového jazyka a kultury. Ona sama se nicméně s požadavkem většího zapojení lotyštiny neztotožnila a možnost získat lotyšské občanství odmítala mimo jiné proto, že nesouhlasila s podmínkami jeho získání a současným politickým výkladem sovětské minulosti.

Její postoje se neomezovaly pouze na otázky užití ruštiny či lotyšštiny, v rozhovoru z roku 2024 otevřeně hájila ruský pohled na válku proti Ukrajině a používala kremelské označení speciální vojenská operace. Tvrdila, že Rusové žijící v Pobaltí nepotřebují lekce vlastenectví a události na Ukrajině vnímají jinak než obyvatelé samotného Ruska. O stěhování do některé jiné západní země neuvažovala. Své rozhodnutí vysvětlovala jednoduše, byť vzhledem k předchozímu životu na území Lotyšska a tím EU: je Ruska, a proto chce žít v Rusku.

Po rozpadu SSSR se její matka obávala budoucnosti, prodala chatu a odjela do Luhansku, Galina s rodinou ji za čas následovala, ale kvůli nedostatku práce se všichni vrátili do Rigy. Ani tato zkušenost Uvarovovou od dalšího pokusu neodradila. Tentokrát byla přesvědčena, že ji v návratu do vlasti podpoří přímo ruský stát.

Ruská federace od roku 2006 provozuje státní program dobrovolného přesídlování krajanů žijících v zahraničí. Účastníkům program usnadňuje vyřízení pobytových dokumentů a občanství a podle místa přesídlení a splněných podmínek nabízí také určité finanční kompenzace či pomoc při začleňování. Nejde však o automatický či univerzální příslib bytu, zaměstnání a sociální podpory pro každého, kdo se přihlásí.

Uvarovová se do programu přihlásila ještě před samotným odjezdem. Podle jejího líčení trvalo posouzení žádosti tři měsíce a v listopadu 2023 získala kýžené doklady a schválení. Pro svůj nový život si vybrala Leningradskou oblast obklopující Petrohrad, protože přímo město samotné do zvoleného přesídlovacího programu nespadá. Zároveň tam chtěla být nablízku mladší dceři, která do města přijela za studiem zdravotnického oboru.

Jenže první účet za návrat do vlasti dorazil ještě před pořádným zabydlením, Uvarovová musela nechat úředně přeložit doklady z lotyštiny a tvrdila, že ji jen tyto překlady stály zhruba tisíc eur. Následovaly opakované cesty mezi Rigou a Ruskem, shánění dokumentů a přechodné ubytování. V lednu 2024 po ní úředníci kvůli potvrzení příjezdu požadovali registraci pobytu, tu si zajistila za sto eur ve městě Murino, odkud pak pokračovala na příslušný úřad do Vsevoložsku.

V říjnu 2024 už odhadovala celkové náklady na přibližně pět tisíc eur. Práci stále neměla, bydlela přechodně v hotelu nebo krátkodobém pronájmu a pomoc se sháněním bydlení od státu stále nepřicházela a nikdo jí prý pořádně nevysvětlil, na které příspěvky a podpory může dosáhnout. Podmínky pro získání pomoci navíc byly podstatně složitější než jednoduchý příslib pomoci krajanům vracejícím se domů.

Ukázkou byla její zkušenost s ruskou administrativou, ačkoliv v srpnu 2024 získala občanství, při říjnovém rozhovoru stále řešila vydání pasu. Na úřadech popisovala dlouhé fronty, dvě přepážky pro desítky čekajících, úředníky opakovaně vyžadující dokumenty a schůzky, které ani při objednání neprobíhaly v určený čas. Stížnost poslala až do prezidentské kanceláře a na prokuraturu. Z vlasteneckého stěhování se poměrně rychle stal intenzivní kurz ruské byrokracie. Od samotné vypravěčky zaznívá pozoruhodné srovnání, Uvarovová vyprávěla, že v Lotyšsku fungovalo vyřizování dokladů na objednaný termín a často stačilo patnáct minut. V Rusku podle ní lidé ztráceli hodiny čekáním. V roce 2024 ale ještě věřila, že jde o nedostatky, které se podaří napravit, a že ve své vysněné vlasti nakonec najde místo.

Druhý rozhovor s Galinou Uvarovovou zveřejnil 47news 29. října 2026. Hned na začátku řekla, že se za dva roky změnilo jen málo a její hlavní potíže souvisejí se samotným ruským státem. Ruský pas nakonec dostala ještě v roce 2024, ovšem podle jejího vyprávění až po stížnostech, ministerstvo vnitra navíc mělo její pas na více než dva měsíce ztratit.

Podařilo se jí alespoň najít zaměstnání, i když teprve po téměř pěti měsících hledání. Jako zkušená pracovnice v mezinárodní dopravě nakonec nastoupila na vedoucí místo v ruské společnosti, od úřadu práce očekávala pomoc, ale tvrdí, že jí bylo vysvětleno, že si přesídlenci musejí práci zařídit sami. Ani nově získané místo se však neznamenalo trvalou jistotu.

V květnu 2026 jí zemřel manžel, který zůstával v Rize a po odchodu do důchodu se měl k rodině připojit a Uvarovová kvůli jeho úmrtí odjela do Lotyšska. Když se vrátila, zjistila, že ji firma propustila a co více, údajně na vlastní žádost. Pro Uvarovovou to každopádně znamenalo nové hledání práce v jedenašedesáti letech, kdy už podle svých slov naráží na odmítání kvůli věku.

Nepomohl ani pokus odejít do předčasného důchodu. Matka tří dětí očekávala, že splňuje podmínky zvýhodnění, ruské úřady jí však při vyřizování důchodu započítaly pouze nejstarší dceru narozenou ještě za Sovětského svazu. Dvě mladší děti, které se narodily v Lotyšsku po 1. lednu 1991, nezohlednily. Současně jí nebyla uznána část pracovních let z někdejších sovětských organizací a měla si sama obstarat archivní potvrzení. Výsledkem bylo zamítnutí žádosti a nutnost hledat další zaměstnání.

Uvarovová dnes bydlí v pronajatém bytě na rozhraní Petrohradu a Leningradské oblasti. Úspory se tenčí a finančně jí pomáhá syn, který zůstal v Rize a podle svých slov nesplňuje podmínky dostupných programů podpory bydlení. Rusko ji tedy přivítalo jako krajanku, ale nájem musí každý měsíc zaplatit stejně jako kdokoliv jiný. V okamžiku, kdy nemá stabilní příjem ani přiznaný důchod, je tak její situace nejistá.

Zkušenost s novou vlastí ovlivnila i rozhodnutí její mladší dcery, která studuje v Petrohradu, má lotyšský pas a původně sama uvažovala o ruském občanství. Když však viděla matčiny problémy, vše si rozmyslela. Navíc také ona se setkala s ruským byrokratickým molochem - za přeočkování potřebné ke školní praxi zaplatila kolem 4 500 rublů a lékařské potvrzení musela shánět pro změnu v Rize.

Další zklamání přišlo od samotných krajanů, Uvarovová v rozhovoru uvedla, že často slýchá otázky, proč do Ruska vůbec přijela a kdo ji tam zval. Někteří lidé podle ní ani nevědí, že stát provozuje program na přesídlení Rusů zpět do země. Popsala také nepříjemné poznámky od lidí z Doněcku, kteří jí vyčítali, že zatímco oni žili ve válce, ona zůstávala v Lotyšsku.

Když se jí novinářka zeptala, zda se její pohled na Rusko změnil, připustila, že v Lotyšsku sledovala ruské televizní stanice přes internet a věřila tomu, co se dozvídala. Právě odtud podle ní pramenila naděje, že život po návratu bude lepší, ale nyní mezi dalšími přesídlenci slýchá, že je Rusko znovu podvedlo. Sama už nemá sílu pokračovat ve sporech s úřady a přirovnává své někdejší snažení k Donu Quijotovi bojujícímu s větrnými mlýny.

Navzdory všemu Uvarovová netvrdí, že by se zříkala Ruska nebo svého vlastenectví. Ani její požadavky nejsou zrovna okázalé. Chce, aby úředníci plnili sliby, které představitelé země krajanům dávají, a aby se k nim konečně obrátili čelem.

V jejím příběhu se nepotkává vlastenectví s jeho odmítnutím, ale Rusko obdivované na dálku s Ruskem, ve kterém je nutné platit nájem, hledat práci a prosit úředníky o uznání odpracovaných let. V roce 2024 vysvětlovala, proč odešla z Lotyšska, o dva roky později vypráví, že v milované vlastní není vše až tak idylické.

P. S. Děkuji, že jste si našli čas a dočetli text až sem. Pokud vás zaujal nebo vám něco přinesl, zvažte prosím sledování, ať vám neuniknou další podobné články. Budu také rád za like nebo komentář. Každá vaše reakce je pro mě důležitá — ukazuje mi, že podobný obsah má smysl, a motivuje mě pokračovat dál. Zvláštní poděkování patří všem, kteří se rozhodli podpořit mě finančním příspěvkem. Jména podporovatelů bohužel nevidím, nemohu tedy poděkovat jednotlivě, ale každé takové podpory si velmi vážím.

Zdroje:

47news – rozhovor s Galinou Uvarovovou, 17. října 2024
https://47news.ru/articles/259057/

47news – rozhovor s Galinou Uvarovovou, 29. října 2026
https://m.47news.ru/articles/294905/

Ruský státní program dobrovolného přesídlování krajanů
https://migrantlenobl.ru/programma-pereseleniya-sootechestvennikov/

Lotyšské ministerstvo školství – přechod na výuku v lotyštině
https://www.izm.gov.lv/lv/pareja-uz-vienotu-skolu