Göttweig: Klášterem to začalo, klášterem to končí

Poslední den jsme zahájili v Herzogenburgu, kde jsme spali v hotelu Clever. Z Braunau jsme tam jeli dvě a půl hodiny, a konečně jsme zase viděli cedule o stavbách a pokroku, které jsme v Německu postrádali. Na večeři jsme šli do blízké restaurace, kde nás obsluhoval Albánec, který říkal, že mluví 6 jazyky, a ptal se nás, odkud jsme. U Brada hned uhodl, že je Američan. Na snídani jsme šli ve stejném hotelu, stála 8 euro, a tak jsme se přecpali tak, že teď týden nebudeme jíst.

Navigace nás protáhla uličkami poslední kategorie a pořád nás posílala někam ke všem čertům, naštěstí tam měli směrovky, takže jsme se vyšplhali na vysokou horu.

Parkoviště vypadalo, že je u brány, ale šipky směr vchod nás poslaly kolem dokola. Klášter má nepředstavitelně mohutné hradby a nedá se vyfotit zvenčí. Tak jsem aspoň natočila jeho model na nádvoří před kostelem.

Prošli jsme kolem restaurace, samozřejmě z kopce a do kopce, a pak jsme šli, překvapivě, po schodech. V chodbě byly texty o historii kláštera a teprve když jsme došli na nádvoří, našli jsme kasu a lístky. No… bylo to velice, velice honosné a podle mě hezčí než Melk. Bylo to zdobné a nádherné, ale nebylo tam tolik zlata na hromadě.

Osídlení kopce, na kterém klášter stojí, se datuje někam kolem roku 2 000 př. n. l. Vysvěcení kostela se konalo v roce 1072. I klášter v Göttweigu je benediktýnský a je rovněž zapsán v seznamu UNESCO. Je opevněný, protože musel čelit tureckému a jinému obléhání.

Přestavěn byl po požáru v roce 1718 a cihly byly přepravovány pomocí šikmého koňského výtahu, který jich sem dopravil několik milionů. Jeho model je vystavený v muzeu.

Kvůli jeho poloze se mu přezdívá rakouské Montecassino.

Císařské schodiště, po kterém jsme přišli, je největším barokním schodištěm v Rakousku. Nahoře na schodišti je zrcadlo, kde si můžete prohlédnout nástropní malbu, aniž byste spadli ze schodů. Zkoušeli jsme se v tom zrcadle nějak hezky vyfotit, ale fotky obličeje zespodu nedopadnou nikdy dobře. Tak jsme se vyfotili v mnichovi.

Pak jsme si prošli výstavu a sbírky, mezi jiným i sbírku minerálů. Našla jsem tam slonovinovou sošku sv. Jiřího s drakem, která mě pobavila, protože mi přijde, že draka někdo lechtá a on se směje. Každopádně, je to nějaký malý drak, já si ho teda představuju většího. Když jsme u těch draků. Drak musí být zelený a mít červený hřeben a drápy. A mininálně tři hlavy. Takový totiž byl na kostkách, které jsem si skládala jako dítě. Když jsem pak viděla draky v dnešní sci-fi, pobouřilo mě to a vykřikovala jsem: „To vypadá, jako by nikdy neviděli draka!“ To jsem totiž četla někde ve spojitosti s naším státním znakem. Psali tam něco v tom smyslu, že někde lev vypadá jako kočka. A že to není způsobeno tím, že by neuměli kreslit, ale tím, že nikdy neviděli lva.

Nakonec tam byly parádní pokoje, asi pro opata, a když jsem je viděla, pochopila jsem, proč se chudí chlapci tak hrnuli do církve. Byly to zámecké pokoje. Taky tam bylo něco jako divadlo.

Opravdu, líbilo se mi tam více než v Melku. Pokud zlato netvoří souvislou vrstvu, nepůsobí tak těžce, světlé barvy ho odlehčují. Hlavně se mi líbily krásně realistické malby zvířat na stěnách. Zejména mě potěšilo, že tam měli labuť.

Nejvíce mě zaujal emailový kalendář. Na každý den je tam miniatura se svatým, jehož svátek se toho dne slaví.

Když jsme přišli do kostela, zrovna tam chystali svatbu. Ještě štěstí, že jsme to stihli před tím, než začala, jinak by nás tam nepustili. V katakombách byl náhrobek a taky průhledný relikviář.

Při odchodu jsme zjistili, že jsme mohli jít z parkoviště a nemuseli jsme šplhat nahoru a dolů – no, aspoň jsme vychodili tu snídani. Pokusili jsme se klášter objet, jestli neuděláme fotku, ale nemělo to smysl. Tak jsme zastavili cestou dolů uprostřed vinice, odkud sice vidět byl, ale jelikož byl proti slunci, z fotek asi nic moc nebude. Margi aspoň vyfotila Brada jako majitele vinice.

Druhou zastávku byla Kremže, když jsme zbytečně zaplatili 1 E za parkování, protože už byla sobota po 13. hodině a platí se tam jenom do 12:00. Takže můžeme parkovat do 11 hodin v pondělí, což je škoda, protože to už budeme všichni doma.

Prošli jsme bránou a hezkou uličkou ve starém městě, protože to, o čem jsme si mysleli, že je hrad, hrad nebyl, byla to jenom brána. Staré město v Kremži je také zapsáno na seznamu UNESCO.

Margi s Bradem našli muzeum, kde se dozvěděli, že tam hrad prakticky není, ale že prohlídka opravdu začíná ve 14:15 a koná se jenom v sobotu a v neděli. Prostě si nepřejou, aby jim tam chodili lidi. Abychom si odnesli pozitivní vzpomínku, zakončili jsme to zmrzlinou a vyrazili jsme domů.

Cestou jsme v dálce viděli hrad, který se nám líbil, a kam se jistě v nejbližší době podíváme. Zjistili jsme, že se jmenuje Kreuzenstein. Musíme přece nějak využít tu mapku hradů a zámků, kterou jsem si koupila v Išbádu.

Margi s Bradem jsem vysadila v Olomouci na hlavním nádraží a pokračovala jsem sama domů. Dálnice byly samozřejmě rozkopané, ale před 7 večer jsem byla doma, takže jsem všechno naházela do pračky a šla předat suvenýry.

Margi mi psala, že jejich vlak zatím má 15 minut zpoždění. Doma byli až ve 21:07.