Nymphenburg: Labutě a temné stíny

Zámek Nymphenburg, do kterého jsme měli namířeno, byl asi 6 km od nás, takže jsme si nechali na recepci poradit a koupili jsme si celodenní lístek pro skupiny za 18,50 E. Bylo to výhodné, protože kdybychom si každý kupovali vlastní lístek, stálo by to 9,70 E na osobu. Našli jsme stanoviště autobusu 51, které bylo za rohem, a nasedli.

Zámek jsme viděli už od zastávky. Ale to nebylo to hlavní. Konečně jsme viděli labutě. K zámku vede vodní kanál, který ústí do jezírek a fontán před budovou. Je třeba zdůraznit, že podstatnou část kouzla tohoto letního sídla tvoří právě vodní plochy. A dokonalá symetrie. A v neposlední řadě počasí. Teď jsem se dívala na fotky na Google Street View a dokonce i oficiálním webu a je to hrůza.

Google má fotky za ošklivého deštivého dne a oficiální stránky někdy na podzim. Zámek na nich není tak běloskvoucí a nebe není blankytné, na vodních plochách se neodráží modř oblohy, a rázem je všechno obyčejné. My jsme měli nádherný den, a tak měl zámek všechny předpoklady proto, aby nás okouzlil.

Ráda bych připojila nějakou informaci nebo aspoň legendu o tom, proč se zámek jmenuje, jak se jmenuje, ale nic jsem nenašla. Jisté je, že ho nechal vystavět kurfiřt Ferdinand Maria pro svou manželku Adelaidu Savojskou jako dar za narození dlouho očekávaného syna. A že se tady narodil Ludvík II.

Hlavním lákadlem je Galerie krásek Ludvíka I. Je to 36 portrétů, které pro krále namaloval Joseph Karl Stieler. Jsou mezi nimi urozené i neurozené ženy. Je tam Ludvíkova matka Marie Pruská a matka Franze Josefa Sofie. Je tam ovšem i tanečnice Lola Montez, která zapříčinila Ludvíkovu abdikaci. Dlužno říci, že většina dam je krásná i z dnešního pohledu. Kromě asi dvou, které se tam dostaly patrně proto, že byly královy příbuzné.

Margi se nejvíce líbila Helena Sedlmayer, která, jak jsme zjistily v obchodě se suvenýry, je nejznámější, protože je na všem, dokonce i na hrníčku. Margi si ho koupila. Mně se nejvíc líbila Nanette Kaula, a kdyby byla na hrníčku, koupila bych si ji taky. Chtěla jsem si koupit katalog Galerie krásek, ale nemají ho tam, což mě udivilo a rozčílilo.

Mají tam jenom jednotlivé pohledy, a ještě ne všechny. Za 0,95 eura. Mají jich 33. Jednak bych se nedoplatila a jednak je to nekomfortní. Asi jim to napíšu jako podnět ke zlepšení. Abych neodešla s prázdnou, koupila jsem aspoň ženským členům rodiny k labutím vějířům ještě labutí zrcátko.

Vodní plochy a kanály jsou i na zadní straně zámku, ale tam už nejsou labutě. Jsou tam husy. Margi říká, že to byly kachny, ale ono je to jedno. Labuť je labuť. Ale i ze zadní strany je zámek překrásný.

Vyznačuje se nejenom přesnou symetrií, ale i tím, že z bočních křídel vychází kruhová zástavba zvaná Schlossrondell, což jsou budovy malých zámečků spojené zdí nebo chodbou, nevím, přesně, uvnitř jsme nebyli. Brada to zaujalo možná víc než zámek a pídil se po tom, jaký byl účel těchto budov. Tipovala jsem, že tam patrně žili správci a úředníci, které chtěl mít král po ruce, ale zároveň je nechtěl mít doma, a hádala jsem správně. V jedné z nich je porcelánová manufaktura.

A pak je tady něco, co bych radši vynechala, ale čemu se člověk v Mnichově nevyhne a je dobře, že před tím místní správa nestrká hlavu do písku. V roce 1933 získala Nymphenburg místní pobočka NSDAP. Měli zde kanceláře, stáje sloužily jako cvičiště pro SA, Jungvolk (Stranu mladých lidí) a Hitlerjugend. Rudolf Hess zde pořádal tiskové konference a letní festivaly, v roce 1939 se zde konalo vyvrcholení Mezinárodního týdne dostihů, tzv. Noc Amazonek. Až do konce války se zde nacházelo Německé lovecké muzeum. Během bombardování v roce 1944 byl zámek z větší části ušetřen, zničen byl pouze klášterní kostel.

Po prohlídce zámku jsme jeli tramvají č. 17 do centra. Šli jsme na Arcisstrasse 12, prohlédnout si Führerbau, což je místo, kde byl podepsán Mnichovský diktát. Vytáčí mě doběla, když tomu někdo říká Mnichovská dohoda. V budově samotné aktuálně sídlí hudební divadlo a je značně zanedbaná. Při pohledu ze silnice to vypadá, že se rozhodli její minulost ignorovat. Ale je to jenom zdání. Když budovu obejdete, najdete informační ceduli, která vás obeznámí s tím, kde vlastně stojíte.

Vedle je moderní budova, na které je nápis History is not the Past. Je to Mnichovské dokumentační centrum pro dějiny národního socialismu. Klade si za cíl zprostředkovat dějiny národního socialismu s ohledem na současnost a budoucnost a zohlednit historickou zkušenost nacistické diktatury v současném i globálním kontextu, jak je uvedeno na webu muenchen.de. Pokládá otázky: „Proč Mnichov?“ a „Co to má společného se mnou?“ Nutí k zamyšlení.

Je důležité o tom přemýšlet. Pomáhá nám to chápat souvislosti.