Článek
Článek Jana Bretla „Ceny v hospodách sice rostou, ale často ne dostatečně“ obhajuje rostoucí ceny v restauracích jako nevyhnutelnou reakci na rostoucí náklady podnikatelů, zejména v oblasti mezd zaměstnanců. Přestože autor uznává, že růst cen odráží zlepšení pracovních podmínek, argumentace, že zdražení je přirozený a nevyhnutelný důsledek, postrádá hlubší rozbor širších problémů, které tento trend způsobují.
Autor klade důraz na to, že zlepšení pracovních podmínek a vyšší mzdy jsou jedním z hlavních důvodů růstu cen. S tím nelze nesouhlasit – zaměstnanci v gastronomii by měli mít adekvátní mzdy a důstojné podmínky. Avšak tvrzení, že růst cen je jediným řešením, je příliš zjednodušující. Provozovatelé restaurací mají i jiné možnosti, jak zlepšit svou ekonomickou situaci, než jen zvyšovat ceny. Optimalizace provozních nákladů, lepší plánování a investice do efektivity mohou snížit náklady a zamezit nadměrnému zdražování.
Dalším sporným bodem je autorova představa, že trh je přesycený a redukce počtu restaurací by vedla k lepší ekonomické rovnováze. Toto tvrzení však přehlíží klíčovou roli konkurence v rozvoji kvality a inovací.
Přirozené zvyšování cen v důsledku menší konkurence by mohlo vést k monopolizaci trhu a ještě většímu nárůstu cen, což by mělo negativní dopad na zákazníky.
V menších městech by se mohl výběr podniků snížit na minimum, čímž by se zvýšila exkluzivita gastronomických služeb a běžní lidé by byli z těchto míst vytlačeni.
Autor rovněž zmiňuje, že návštěva restaurace není lidské právo, ale volba.
Tato argumentace je však sporná, protože ignoruje skutečnost, že gastronomické služby jsou historicky nedílnou součástí sociálního života. Restaurace nejsou jen místem konzumace jídla, ale také společenským prostorem, kde se lidé setkávají a tráví čas. Zvyšující se ceny mohou narušit tuto sociální funkci a vést k dalšímu rozdělení společnosti na ty, kteří si mohou dovolit pravidelně chodit do restaurací, a ty, kteří na to nemají. Tento trend by mohl prohloubit sociální nerovnosti a vést k omezení dostupnosti těchto služeb pro širokou veřejnost.
Bretlův text také opomíjí důležité aspekty, jako je kvalita poskytovaných služeb. Zákazníci jsou ochotni platit vyšší ceny, pokud tomu odpovídá kvalita jídla a služeb. Pokud restaurace zdražují bez toho, aby zlepšily kvalitu, mohou přijít o zákazníky. Zlepšování služeb a kvality by mělo být prioritou, než se podniky rozhodnou pro automatické zvyšování cen. Navíc, mnoho zákazníků je ochotno podpořit podniky, které nabízejí férové ceny a kvalitní služby, což by mohlo zmírnit nutnost zvyšovat ceny na neúnosnou úroveň.
Některé věty z oponovaného článku mi přijdou jak z učebnic frází např. - „Féroví podnikatelé v gastronomii a jejich zaměstnanci si zaslouží respekt za to, že se o nás dobře starají…“ to samozřejmě ano, ale férový lékař, učitel, zámečník nebo tesař si snad nezaslouží náš respekt? Nebo, co nám tím chtěl autor říci? A co jsou jím zmíněné „férové ceny“ o kterých píše na konci textu. Opravdu si myslí, že člověk s čistým platem 25 000 kč bude platit každý den tisíc korun za oběd, abychom jim splnili autorův příkaz - Měli bychom jim poděkovat minimálně tím, že jejich práci budeme respektovat. Mimo jiné tak, že jim za ni férově zaplatíme. A řidiči tramvaje, instalatérovi, učitelce našich dětí, policistovi a paní v Lídlu bychom pak zaplatili čím?
Závěrem
Bretlův článek sice správně upozorňuje na složitou situaci v oblasti gastronomie, avšak jeho řešení prostřednictvím neustálého zdražování je jednostranné a nevnímá širší dopady na trh a zákazníky.
Zlepšení kvality, optimalizace nákladů a inovace jsou dlouhodobě udržitelnější cesty, jak podpořit prosperitu gastronomických podniků bez toho, aby zákazníci byli tlačeni do neúnosně vysokých cen.
