Článek
Babičky z Brna jsou zvláštní kategorie. Mají v sobě něco z pohádky, trochu ze „Zelňáku“ (lokální tržiště) , kus švejkovského a polívkovského humoru. A hlavně celé moře (resp. Prýgl) nadhledu.
Tak například naše babička Liduška. Hluchá, ale ne hloupá. Spíš naopak – z jejího kouta obýváku padají perly, které byste si nejraději zapisovali, abyste je mohli jednou vytesat do kamene či alespoň na Facebook.
Jednoho dne se vracela domů mladá Kamilka, dcera mé sestry. Celá rozradostněná, v očích třpyt jak z regálů supermarketu, povídá:
„Mami, v zelenině mají tááákhle silné okurky!“ A ukáže rukama průměr, že byste tím mohli zazdít sklep. „A tááákhle dlouhé!“ A ruce jí letí do délky, jak kdyby si právě přála ulovit krokodýla ze Svratky nebo sumce z Dunaje.
Maminka se směje, ale z rohu to pozorně sleduje babička Liduška. Hluchota má jednu výhodu – co nezaslechnete přesně, to si domyslíte. A protože babička žila v Brně, domýšlela si vždy s patřičným kořením. Přimhouří oči, chvíli si něco překládá sama pro sebe a pak s vážnou tváří pronese:
„Jenom aby si tě, holka, taky vzal!“
Tohle je přesně moment, kdy vám spadne hrnek s čajem z ruky. A taky vám samozřejmě spadne brada, jak s oblibou píšou mladší blogeři.
Nikdy nevíte, co se v babiččině hlavě spojí – jestli má na mysli ty okurky, nebo nějakého mladíka odnaproti. Ale když to řekne, zůstane viset ve vzduchu taková směs humoru, moudrosti a brněnské přímosti, že už se jen smějete.
Od té doby, kdykoli někdo z rodiny přijde s historkou ze zeleniny, srovnáváme velikosti okurek a mrkví jen s krajní opatrností. Protože nikdy nevíte, jaká „životní rada“ na vás zase vykoukne z kouta od babičky Lidušky. A nutno říct – většinou je to rada, kterou by vám žádný psycholog za tisíc korun na hodinu nedal.
A tak žijeme v Brně s jistotou, že ať už bude sezóna okurek nebo ne, babička vždycky vykouzlí pointu, která stojí za to.
A když se pak směje celá rodina, babička se jen rozhlédne a nevinně zeptá: „Hergot děcka, co je vám na tom tak legračního?“
