Článek
Mladí politici a političky – což je samo o sobě již zvláštní jazykový paskvil – se chovají jako sněhové vločky. Sněhové vločky! Snowflakes! (jak říkají slovenští novináři).
Krásné, jedinečné, křehké… a hlavně roztékající se při sebemenším doteku reality.
Jednou si je dovolíte zpochybnit v debatě, podruhé je omylem oslovíte „pane poslanče“ místo „panx poslanectvo“, a už píší status, svolávají tiskovku a zakládají výbor pro potírání mikroagrese.
Za dřívějších časů – a teď mluvím jako člověk, který v politice něco zažil a přežil – jsme vedli polemiky, vyměňovali si názory, hádali se do krve, ale večer jsme šli klidně domů a ráno zase do práce. Nikdo se nelámal, nehroutil, nechodil k terapeutovi po každé interpelaci. Emoce byly soukromá záležitost. Dnes? Emoce jsou programové prohlášení.
A do toho všeho čtu v jednom odborném časopise (ano, ještě čtu papírové tiskoviny, nevidím důvod, proč bych měl všechno konzumovat z TikToku), že někteří psychologové navrhují návrat tělesných trestů – ne pro děti, ale pro politiky!
Prý aby se zocelili, hlavně během prvního funkčního období. Přiznám se, chvíli jsem si myslel, že jde o můj starý článek z devadesátých let, který někdo satiricky upravil. Ale ne – to myslí vážně.
A víte co? Možná na tom něco je. Když si poslanec či poslankyně v poslanecké sněmovně poprvé přečte rozpočet, místo mdlob by mu mohl pomoci lehký pohlavek. Když se urazí kvůli tomu, že mu opoziční kolega řekl, že nemá pravdu, zasloužil by malý výprask rákoskou přes ego.
A pokud se na ministerstvu rozhodne, že některá fakta jsou toxická, pak je čas na výcvikový pobyt se skauty – bez mobilu, avokád a bezpečnostních instrukcí.
Samozřejmě, že to říkám s nadsázkou. Nejsem barbar. Jsem liberál. Ale liberál z doby, kdy to ještě něco znamenalo. Dnes už není skutečný liberál nikdo, protože se všichni bojí, že by tím mohli někoho urazit.
Kde jsou časy železných ministrů, co přežili důvěru i nedůvěru, tři televizní přenosy a kávu z automatu v Průhonicích? Dnes přijde mladičká státní tajemnice na výbor a když jí někdo položí dotaz, co je to rozpočtové provizorium, odpoví, že si na to zavolá právníka. Prý byl ten dotaz příliš autoritativní.
Drazí přátelé, neříkám, že řešením je prásknout někoho pravítkem přes prsty – ale neškodilo by občas pár těch prstů vrátit zpět na klávesnici reality. Protože jestli nás mají vést lidé, kteří se rozklepou po zhlédnutí záznamu z tiskovky, pak se nedivme, že stát se třese s nimi.
Závěrem
A zcela závěrem, bez ironie: možná je na čase otevřít novou školu politiky. A první ročník by se jmenoval jednoduše: Zvládnutí prvního nesouhlasu. A pokud by někdo neprospíval, tak bych ho… no, raději neříkejme nahlas.
Vždyť víte, sněhové vločky.
---------------------------------------------
(autorský satirický fejeton, parodující snahu o znovuzavedení tělesných trestů pro děti, tak proč ne pro političky a politiky).
