Článek
Když mi to kamarád večer u piva pardon u sójového latté vyprávěl, myslel jsem nejdřív, že si dělá legraci. Ale pak se ukázalo, že paní Růženka (71 let) opravdu existuje. Bydlí v brněnských Židenicích, má tři vnoučata, bolavé nohy a srdce větší než celé Brno dohromady.
Babička Růženka (71) si chtěla v úterý večer přivolat taxi. Na sraz s kamarádkami šla po svých, ale zpátky to už prostě nešlo. Otoky jí prý natolik rozšířily kotníky, že připomínaly pěstičky boxerů těsně před K.O.
Ta představa sama o sobě je smutná i směšná zároveň – přesně jako naše republika v posledních letech.
První taxikář – podle vyprávění zarostlý čtyřicátník s logem SK Líšeň vytetovaným na lýtku – jí po sdělení cílové adresy (šest ulic vedle) jen mávl rukou a bez slova odjel.
Druhý – tentokrát mladší, zato s ještě vyšším egem – jí s úsměvem sobě vlastním sdělil, že „za tohle mu ani nenaskočí taxametr“. A střelhbitě odfrčel hledat výhodnější zákazníka. Možná nějakého opilce z baru, který si poplete účet za cestu na (brněnské) Vinohrady s cestou do Vídně, a ještě nechá tučný tringelt.
Růženka tam stála o hůlce, v letních pantoflích a s víčky těžkými jako dějiny naší země. Až třetí vůz, nenápadná Toyota s ukrajinskou vlaječkou v rohu čelního skla, zastavil. Mladý muž s klidnýma očima a lehkým přízvukem se usmál: „Samozřejmě, paní. Nastupte.“
Cesta netrvala ani deset minut. Mlčeli. On cítil, že starým lidem není nutné dokazovat svou existenci slovy, a ona se styděla, že žije v zemi, kde už ani šest ulic není pro taxikáře dost.
Když dorazili, Růženka sáhla do kabelky a podala mu pětistovku. Cena na taxametru byla 148 Kč. Mladík začal hledat drobné. Ale Růženka ho zastavila: „Zbytek si nechte. A kupte si za to náboje. Proti Putinovi.“
Řekl mi, že taxikář se málem rozplakal. A že pak, když odjížděl, poprvé za celé dva roky, co v Brně jezdí, ucítil něco jako domov.
Závěrem
A mně při té představě došlo, že statečnost někdy nemá pušku, ale hůlku. A že laskavost možná není ekonomická, ale sakra mocná. A že i kdyby Babička Růženka už nikdy nikam nejela taxíkem, měla by zapsat tuhle větu na fasádu každé brněnské dispečerské centrály:
Ne každý hrdina nosí uniformu. Někdy má jen oteklé nohy a velké srdce.
A vám dvěma pánové, kteří jste babičku odmítli přeji krásnou jízdu. Pamatujte dobře - karma není zdarma!
Hezké léto, a více takových laskavých babiček, nejen v Brně, ale po celé Evropě.
