Článek
Pak si pustíte staré nahrávky Huberta Macháně a dojde vám, že existovala doba, kdy se na žádnou image nehrálo. Buď jste měli koule, nebo jste šli domů.
Liberec v osmdesátých letech rozhodně nebyl New York ani Londýn. Spíš město, kde se přes týden makalo a o víkendu se člověk snažil nezbláznit. A právě odtud vylezla parta, která si dala jméno Oi Oi Hubert Macháně.
Ergo punkové kladívko ještě k názvu, měl dva různé inspirační zdroje: prvním byla fotografie německého souboru Hubert Koch, který na ní pózoval v super-debilním oblečení, a druhým byl Macháně, dvojník císaře Franze Josefa ve filmu „Jára Cimrman, ležící a spící“.
Navíc v kapele hráli Macháňovi téměř jmenovci, tvořili ji totiž Ivan Macháček (g, voc) a Mirek Macháček (bg, voc) a razantní bubeník a zpěvák Tomáš Hájíček.
Už samotný název zněl tak absurdně, že musel naštvat úplně každého – soudruhy, kulturní komisi i sousedku odnaproti. A to byl teprve začátek.
Jejich hudba nebyla pro audiofily. Nikdo tam neleštil tóny diamantovým pilníčkem. Kytary řezaly, bicí mlátily a zpěv připomínal člověka, kterému právě někdo vypil poslední pivo z lednice. Přesně tak to mělo být.
Dnešní kapely často řeší marketing, sociální sítě, algoritmy a počet srdíček pod příspěvkem. Hubert Macháně řešil hlavně to, aby vůbec mohl hrát. V době, kdy se všechno kontrolovalo, schvalovalo a zakazovalo, byl už samotný koncert malým vítězstvím zdravého rozumu nad úředním razítkem.
Na punku bylo vždycky krásné, že se nesnažil být krásný.
Nechtěl zachraňovat planetu, přepisovat dějiny ani rozdávat rozumy. Říkal jen: „Jsme tady. Tohle jsme my. Jestli se ti to nelíbí, tak si pusť dechovku.“
A přesně proto zestárl mnohem lépe než spousta naleštěných hvězd, které tehdy plnily televizi. Ty dnes připomínají zaprášené fotografie ve vitríně. Hubert Macháně pořád působí jako parta, která by byla schopná po třiceti letech vlézt na pódium, zapojit aparát a během první minuty udělat větší kravál než půlka současné hudební scény za celý festival.
Jasně, texty byly často drsné, provokativní a schválně přes čáru. Jenže punk nikdy nebyl určen pro ministerstvo kultury ani pro soutěž ve slušném vyjadřování. Punk byl ventil. Hlas lidí, kteří neměli tiskového mluvčího ani vlastní pořad v televizi.
A víte, co je na tom nejvtipnější?
Dnes se leckdo pohoršuje nad starými punkovými texty. Přitom tehdy se lidé uměli pohoršit a za pět minut už stáli společně u výčepu. Dnes se pohoršení archivuje na internetu na věčné časy.
Závěrem
Hubert Macháně nebyla a není kapela pro každého. Nikdy nebyla.
Stejně jako není pivo pro abstinenta nebo tlačenka pro vegetariána.
Ale kdo chce pochopit, proč měl český punk v osmdesátých letech duši, měl by si tuhle libereckou partu připomenout.
Poctivost je, když nehrajete divadlo.
A Hubert Macháně nikdy divadlo nehrál. Hrál punk.
Hlasitě. Obyčejně. Po svém.
A možná právě proto se o něm mluví ještě dnes, zatímco na stovky tehdejších „správně uvědomělých“ kapel si nevzpomene ani jejich bývalý zvukař.
Zdroje dalších informací:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hubert_Mach%C3%A1n%C4%9B
https://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/kapely/2615-oi-oi-hubert-machane/
http://www.hubertmachane.cz/uvod.html
