Článek
Bylo, nebylo…
„Kdes byl?!“ vyhrkla seniorka z Brna- Židenic hned, jak manžel překročil práh jejich malebného nezadluženého domečku.
Hlas měla zmíněná paní důchodkyně ostřejší než střely hráčů první lajny z Komety a oči jako brněnský detektor lži – nic se jí nevyhne a nic jí opravdu neuteče. A dědeček, ten již vůbec.
„S Petrem Fialou hrát šachy,“ odpověděl skoro pětasedmdesátiletý dvounohý manžel, snažíc se o klidný tón, který ovšem na babičku vůbec, ale vůbec nezabral.
„A proč je teda z tebe cítit vodka a StaroBrno, dědku darebná?!“ pokračovala paní Jaroslava bez přestání, jako by byla mistryní světa v detekci alkoholu na vzdálenost dvou tisíc metrů.
Manžel se zamyslel, pokrčil starými rozvrzanými nepotetovanými rameny a pronesl legendární repliku: „A co ze mě má být cítit, šachy?“
Seniorka zavrtěla hlavou, povzdechla a dala si ruce v bok. Pravou v levý, a levou v pravý bok, jak to umí jen bábrdlinky na Jižní Moravě a v Severním Slezsku.
„Brno je malé, manžel neutají velký tajemství. A šachy? To je jen zástěrka!“ - pravila nasupeně a gramaticky docela freestylově, skoro jako mladí lidé.
Mezitím manžel usedl ke šachovnici, kde figurky připomínaly spíš politickou situaci než strategickou partii. Každý tah byl zároveň vysvětlením života i výmluvou, proč jeho nos necítí jen střízlivý vzduch.
Závěrem
V Brně se večer krátí, hospody se pomalu vyprazdňují a senioři u šachovnic si vyměňují rady, klevety a občas i panáky rumu pardon humoru.
Manžel už věděl, že v tomto městě nevyhraje partii tahy, ale smíchem a trochou šarmu – a že s tímhle hrát každý den je dobrodružství samo o sobě.
A skutečně byl na pivu, pardon na šachách s Petrem Fialovým, jmenovcem našeho skvělého premiéra. Jen tenhle byl zámečníkem na penzi, ne profesorem z Fakulty sluníčkovských studií (FSS).
Takže babičce vlastně ani nelhal, filuta jeden jihomoravský, věčně žíznivý.
Před pípou, za pípou, nikdo nesmí nikdo stát, nebo nebudu již fejetony psát!
