Článek
A pokud si myslíte, že to byl krok směrem ke zdraví, ekologii a finančním úsporám, musím vás vyvést z omylu.
Můj cyklistický experiment se totiž postupně ukázal jako téměř finanční a fyzická katastrofa. A přiznám se, že jsem na tom málem prodělal kalhoty – doslova.
Začalo to celkem nevinně. Kolo stálo v rohu garáže, prachem pokryté vzpomínky na letní projížďky kolem jihočeských rybníků. „Co kdybych ho vytáhl?“ říkal jsem si s idealismem ve tváři.
Představa, že budu každý den do práce šlapat skrz celé čarokrásné Brno, mě naplnila romantickými obrazy svobody, zdraví a větříku ve vlasech. Zvláště když jsem viděl, jak se ceny benzínu šplhají na úroveň drahých dovolených v Karibiku. ne nepište mi, že nyní ceny poklesly, v čase této příhody byly opravdu vysoké. Psaly o tom tehdy i noviny a zpravodajské weby.
První jízda mě okamžitě vrátila do reality.
Představte si, že se snažíte dorazit do práce na čas, ale váš cyklistický pokus se promění v honbu za marností. Košile zmáčená potem po prvním kilometru, sako přehozené přes rameno, protože „profesionální“ vzhled na kole prostě nedává smysl. A pak přišla ta nádherná rána – elegantní smyk přes vlhkou trávu v parku. Bylo pondělí a já už měl první naraženinu. Do práce jsem dorazil s dvaceti minutovým zpožděním, špinavými kalhotami a podivným odérem, který můj deodorant prostě nezvládl.
A navíc ti otravní řidiči, kteří na vás neustále troubí a vulgárně gestikulují. Někdy i stočí okýnko, a vy máte další přírůstek do sbírky nadávek, se kterou pak v neděli můžete „zaflexit“ před vnoučaty nebo psem.
Málem bych zapomněl psi. Ta jejich vodítka, která vám vadí v ekologické cestě do práce. A jejich „páníčci“, nejen že se neomluví, ale ještě vám sprostě vynadají, úplně jako mladí lidé.
A to byl jen začátek. S příchodem podzimu se moje romantická představa o ježdění na kole rychle rozpadla. Déšť, vítr a chlad mě nutili jezdit ve všech vrstvách oblečení, co jsem doma našel. Přesně ve chvíli, kdy jsem dorazil do kanceláře, jsem vypadal spíš jako polární průzkumník než seriózní zaměstnanec. Zničené oblečení?
Ano, přičtěte k tomu náklady na nové sako, které už nikdy nepůjde úplně vyčistit. A ještě boty. Zajímavé, jak rychle se rozpadnou, když do nich stříká a natéká voda z každé louže. O nových košilích a ponožkách ani nemluvím, o potřebě nového spodního prádla po setkání s pejskaři raději jako gentleman ani nepíšu.
V ohrožení života
Pak přišly nachlazení a rýmečky. Dámy možná mávnou rukou, já jsem ovšem zkušený pán tvorstva.
To, co začalo jako mírné podezření na rýmu po jedné chladné ranní jízdě, se změnilo v permanentní stav „trosečníka“ – rudý nos, zachumlaný v šálách, neustále prosící kolegy o kapesníky.
A k tomu se přidaly naraženiny. Nejeden pád z kola na mokrých dlažebních kostkách mě poučil o tom, jak nepoddajné jsou moje staré klouby a jak je lidské tělo navzdory reklamám na vitamíny překvapivě křehké.
Každodenní boj s počasím, dopravními zácpami (ano, opravdu ne všude vedou cyklostezky) a neustálé strachování o to, jestli do práce vůbec dorazím v jednom kuse nebo po částech, (a jak to pak budou počítat holky z mzdové účtárny, že třetina zaměstnance ještě nedorazila, dostane vůbec stravenky?) mě přivedly k jednoduchému závěru: cyklistika je drahá záležitost.
Pokud připočítáte náklady opravy kola, nové součástky, oblečení a obutí, které nevydrží nápor živlů, a léky na nachlazení a snížený výdělek kvůli pobytu na nemocenské, začnete si přát, abyste raději zůstali u starého dobrého automobilu.
A tak, po měsíci a půl plného trápení a rozbitých snů o šťastném cyklistickém životě, jsem znovu zaparkoval své kolo do rohu sousedovy garáže. Přesně tam, kde jsem ho našel, když jsem mu chodil za ženou.
(na základě vyprávění D.K., sepsal Legendární medvěd).
