Článek
Děda Jura z malebné jihomoravské dědiny se rozhodl, že si udělá po dvaceti letech zase jednou výlet do matičky Prahy.
Jura, stejně jako většina jihomoravských dědečků, měl a má rád dobré víno.
A o to víc rád, když si ho mohl dát v klidu na své rodné Moravě. Když však dorazil na Vinohrady (Praha 2) , tak se rozhodl se ochutnat místní „patoky“. Psal kamarádovi Jarynovi – na Vinohradech si musím dát vínko, jako že se Jura již 72 let jmenuji.
Možná i čekal, že tady bude všechno dražší, ale co se událo v jedné stylové vinohradské restauraci poblíže Náměstí Míru , to Jura opravdu nečekal ani v těch nejdivočejších vinařských snech.
Jura spořádaně, hned napoprvé, úspěšně vešel do restaurace a usedl ke stolu, kde na něj zírala mladá ukrajinská servírka s dokonalým make-upem a přísným výrazem.
Jura se jí zdvořile zeptal, co má za moravské víno. A když mu doporučila „vyhlášené bílé z vinic kousek od Znojma“, už se těšil, jak si ho v tom letním parnu náležitě vychutná.
„Tak mi nalej, děvucho, deci,“ požádal Jura s úsměvem, který by i skálu či člena pražské ODS rozesmál.
Devadesát – za deci? To jste všeci spadli z mikulovské věže na hlavu?
Servírka jakžtakž elegantně nalila vzácnou tekutinu do sklenky a Jura se na ni zálibně díval. Byla hezká (tedy ta servírka, ne sklenka), to se muselo uznat, ale ten její výraz byl jak z reklamy na drahé parfémy – odměřený a trochu hodně povýšený. Jako ta namyšlená vnučka „od starého Staňka z dolního konca“, která v Brně studovala FSS a chodila na brigádu do IKEA. A na studiích se chovala tak, že musela málem chovat…
Jura si přičichl ke sklence elegantně jak farář z Podivína, usrkl a pomyslel si: „Není to špatné, ale na tu naši Frankovku či Veltlínek to prostě nemá, kdo ví od koho ti to ti pazgřivci pražští vlasně berú, další si radši již dávat nebudu.“
Když ale servírka přinesla účet, Jura málem omdlel. „Devadesát korun za deci?“ vyhrkl Jura tak, že se obrátili všichni (oba dva zbylí) hosté.
„Ano, pane, to je na Vinohradech naprosto běžná cena,“ odpověděla ledově servírka a v jejím hlase zazněla jasná zpráva: „Vítejte na Praze 2 , dědulo.“
Senior Jura se však nedal jen tak zaskočit. Na Moravě za takovou cenu koupí celý litr a ještě k tomu dostane domů naloženou klobásu! „Devadesát korun? To si děláš srandu, děvucho!“ zvolal Jura, a než se nadál, ruka mu vyletěla a servírka schytala facku, jakou ještě v Praze opravdu nezažila.
Najednou zavládlo hrobové ticho. Všichni se otočili na dědu a servírku, čekali drama hodné pražské operety.
Jenže Jura, v jádru dobrák, se hnedle chytil za hlavu. „Promiň, děvucho, já myslel, že to je cena za litr! Na Moravě za tohle prodávajú litránek či dva a ještě ti panímáma přibalí dvě klobásky!“
Usmíření
Servírka, která nejprve zrudla hněvem, se na chvíli zarazila. Ale něco ji na tom starém bodrém tlustém Moravákovi věru rozesmálo. „No dobře, dědo,“ řekla po chvíli a koutky úst se jí začaly zvedat do úsměvu. „Až příště pojedu na Moravu, tak mě na to tvoje víno pozveš. Ale teď už mi tady nedělej scény. Nebo na Tebe zavolám z kuchyně Vasilije! “
Jura se na ni podíval a usmál se svým širokým úsměvem, kterým by odzbrojil i Asiata ve večerce.
„To víš, děvčico, že tě pozvu! Přijeď do naší dědiny, já tě provedu po sklepech a uvidíš, jak se pije víno na Moravě. A za tu facku se omlouvám – ale můžeš to brát jako zálohu na tu naši degustaci.“
Servírka nakonec pokrčila rameny a mrkla na Juru s jistou dávkou skoro až východoevropského přátelství. Možná, že tahle její pražsko-kyjevská namyšlenost byla jenom póza.
Nakonec si plácli a Jura odešel spokojený, že si nejen vypil své víno, ale ještě si zajistil příští návštěvu na Moravě s fešnou slečnou.
A tak se stalo, že starý Jura a pražská servírka našli společnou řeč nad skleničkou vína.
A jak se říká na Moravě: „Jak je dobré víno, všecko dobře dopadne.“
