Článek
Stojím u výlohy hračkářství, kde se to hemží úhledně zabalenými krabicemi s obřími cedulemi: „Nejlepší dárky pro vaše děti!“ – a přemýšlím.
Proč? K čemu? A hlavně, od koho? Je tady něco špatně. Něco hluboce špatně.
Jako kdyby se z mraků snesl soudruh Ježíšek a začal kázat o plánech pětiletky a centrálním plánování radosti.
Zamysleme se – skutečně jsme se takhle chtěli stát konzumenty konzumentů?
V mém dětství nebylo pochyb. Dárky nosil Ježíšek. Jasně, nikdy jsem ho neviděl. Ale to naopak bylo celé jeho kouzlo. Nevšimneš si ho, jen ti prostě něco nechá pod stromečkem. Mystika, víra, tajemství.
Žádný Tesco účet na stole. Jenže pak přišla moderní doba, a co uděláme my? Prásk! „Miláčku, tohle máš od tatínka.“ A tohle? „No to koupila maminka.“ A najednou je po magii.
Konzumní bestie
A přitom víme, odkud vítr fouká. Z temných dob, kdy soudruzi rozhodovali, že tajemství Ježíška je přežitek buržoazie. Místo něj nastoupila mlátička realit: „Nenecháme děti žít ve lži.“ A tak jsme z nich udělali malé účetní. Už od pěti vědí, kdo jim koupil Barbie a kdo autíčko. Super, jen co je pravda.
A co dál? Rozpočet na kapesné? Daňové přiznání za školní svačiny?
Návrat ke kořenům
Možná by se hodilo nějaké to retro, návrat ke kořenům. Možná by bylo fajn nechat Ježíška dělat jeho práci a přestat mu fušovat do řemesla. Říkejme si, co chceme, ale Ježíšek není komerční. Nejezdí SUV a nekupuje dárky na splátky.
A hlavně – dává bez zbytečných řečí. Chcete děti učit skutečné hodnoty? Učte je věřit v to, co nevidí. Svět má stejně už dost faktur.
Takže, milí rodiče, příští Vánoce to zkuste jinak. Schovejte účtenky, zahoďte loga a jednoduše řekněte: „Přišel Ježíšek.“ A kdyby se děti ptaly, jak to víte, prostě se zasmějte a řekněte: „Protože zázraky nepočítáme, jen si je užíváme.“
Ježíšek to sice asi nečte, ale kdo ví – možná si to někde nahoře přečte.
A pošle vám za to pod stromeček nadělí trochu toho, co se koupit nedá. Lásku a pokoru!
