Článek
Již skoro čtvrtstoletí máme v České republice „nové“ správní soudnictví.
Citované soudnictví má a musí být pilířem právního státu (Rule of Law). Jeho smyslem je dohlížet na to, aby veřejná moc, reprezentovaná především nejrůznějšími správními úřady, rozhodovala zákonně, spravedlivě a předvídatelně. Jinými slovy: aby občan (i cizinec zde pobývající) věděl, že i když bojuje s institucí, bude mít k dispozici nezávislého „rozhodčího“.
Jenže co když právě tento rozhodce – tedy správní soud – přispívá k rostoucí nejistotě místo kýžené stability?
V odborné literatuře se čím dál častěji objevují názory, že správní soudnictví si v míře nikoli nezbytné samo komplikuje život. V honbě za perfekcionismem a iluzorní dokonalostí správních aktů přestává rozlišovat mezi tím, co je skutečně nezákonné, a tím, co je pouze „nedotažené“, „nehezky napsané“ či „procesně nečisté“.
A výsledkem je přezkum pro přezkum. Místo ochrany práv jednotlivce dostáváme laboratorní pitvu úředních rozhodnutí.
Zákonnost a bezvadnost správního aktu jsou dvě rozdílné kategorie. Ne každý formální nedostatek musí vést ke zrušení. A přesto se v soudních rozhodnutích často setkáváme s rozsáhlými úvahami nad nedostatečným odůvodněním, „nepřesvědčivou strukturou rozhodnutí“ nebo nesprávnou formulací výroku, která ale nijak výrazněji ve finále nezasahuje do práv účastníků a spravedlnosti jako takové.
Jelikož jsme na blogu, a ne na odborné konferenci, dovolím si zjednodušení pro laiky. Je to jako kdyby soudce řekl: „Ano páni úředníci, rozhodli jste sice správně, ale neřekli jste to dost krásně, takže zpátky na začátek.“
Za těmito postoji přitom často nestojí ani zákonodárce, ani žalobce – ale samotná soudní praxe. Judikatura, která se snaží být víc než právo samo. Snaží se excelovat.
Judikatura, která v dobré víře rozvíjí požadavky na kvalitu správních rozhodnutí, ale přitom leckdy opomíjí základní otázku: Je to opravdu potřeba?
A tak dochází k paradoxu. Ve jménu preciznosti se prodlužují řízení, znovu se zatěžují soudy, úředníci ztrácejí motivaci rozhodovat rychle a věcně, protože žijí v neustálém polo-strachu z formálních pochybení. Právníci z úřadů žehrají, že mají sotva třetinové platy oproti správním soudcům.
Správní justice se dostává pod tlak nejen zvenčí, ale paradoxně i zevnitř – pod tlak vlastní přísnosti.
Zde by měli nastoupit soudci ve vyšších postaveních – předsedové soudů, předsedové kolegií, autoři sjednocující judikatury. Jejich rolí není jen „vést cestu“, ale také brzdit, když se systém začne řítit do přeregulovaného labyrintu. Potřebujeme mistrovství zdrženlivosti – vědomí, že právní jistota a předvídatelnost jsou pro veřejnou správu důležitější než honba za ideálním slovosledem.
Sečteno - dokonalost správního aktu je iluze. Zákonnost musí být samozřejmě standardem, ale „absolutní bezvadnost“ je – a měla by zůstat – pouze ideálem. Pokud ji povýšíme na nutnost, nezlepšíme správní soudnictví. Jen ho zadusíme.
I zde platí osvědčené Less is more (méně je někdy více).
-----------------
autorský názorový text.
