Článek
Opatření proti globálním změnám klimatu tam budou řešit tisíce (ne stovky) politiků, vědců, diplomatů, ekologických aktivistů i zástupců domorodých komunit z rekordního počtu 160 zemí. Brazilská vláda doufá, že světoví lídři po třiceti letech konferencí začnou konečně měnit sliby v konkrétní činy.
Za posledních patnáct let lidstvo utratilo více než 14 bilionů dolarů na klimatickou politiku. Bilion sem, bilion tam – a přesto se planeta zatím nechová podle očekávání účetních z OSN či profesorů a profesorek (nezapomínejme na vyšší počet žen ve vědě) z prestižních světových univerzit.
Jen za loňský rok to stálo přes dva biliony dolarů. To je mimochodem suma, za kterou by se dalo zásadně proměnit vzdělávání a zdravotní péči v chudých zemích. Místo toho jsme za ni koupili hřejivý pocit morální nadřazenosti a několik konferencí, kde se rozhoduje, kdo letos poletí do Dubaje či Brazílie vysvětlit, že létání škodí klimatu.
Profesor Michael Mann, který už léta kreslí slavnou „hokejku“ globálního oteplování, nedávno prohlásil, že „pro rozvojové země neexistuje větší hrozba než klimatická krize“. To zní hezky – jen kdyby to říkal z Nairobi nebo Lagosu, ne z klimatizované kanceláře na univerzitě v Pensylvánii.
V Africe totiž lidé žijí úplně jinou realitu: podle průzkumu ve 39 zemích řadí klimatickou změnu až na 31. místo ze 34 problémů. Před ní je všechno – od nedostatku pitné vody přes malárii po rozbité silnice. Jinými slovy: když nemáte co jíst, je vám upřímně jedno, zda je o stupeň nebo dva stupně tepleji či studeněji. Přísné, ale je to tak.
Západní aktivisté by nejraději svět přemalovali na zeleno – i kdyby to znamenalo, že v Africe zhasnou poslední světla. Tvrdí, že chudí potřebují především méně emisí. Jenže co jim to přinese, když bez emisí není průmysl, bez průmyslu není práce a bez práce není jídlo? To pochopil mj. i Bill Gates, který – ať ho máme rádi či ne – připomíná, že smyslem pomoci je pomáhat tam, kde to nejvíc zlepší život, ne tam, kde to nejvíc hřeje ekologické svědomí.
Možná bychom měli skoncovat s posedlostí uhlíkovou neutralitou, která se stala novou formou náboženství. Věřit můžeme, že zachrání svět. Ale zatím to spíš vypadá, že jsme jen zachránili dotace, granty a výrobu solárních panelů. A svět se dál točí – kupodivu i bez svolení klimatických proroků.
