Článek
V každém správném politickém thrilleru je někdo v pozadí. Někdo, kdo tahá za nitky, rozděluje vliv, zná všechny. A všichni znají jeho. V české (vlastně moravské) kotlině, konkrétně v Brně, to dlouhá léta vypadalo, že touto figurou je právník, VŠ pedagog (obor správní právo) a v poslední době hlavně politik ODS Pavel Blažek.
Ne snad kvůli tomu, co říkal. Ale jak to říkal. Jak se tvářil. A jak se choval. Ergo kladívko, právě proto dostal přezdívku, která ho dnes přežívá: Don Pablo.
Přezdívka, která se vžila, nepramení z pečlivě řízené PR kampaně nebo z nákladného mediálního školení vedeného americkými lektory.
Její skutečný autor? Svatopluk Bartík, tehdejší spin doktor hnutí Žít Brno, pozdější radní MČ Brno-střed (ne celého velkého statutárního Brna) člověk s bystrým jazykem a talentem pro trefné rýpnutí.
Bylo nebylo. Psal se rok 2012. Vlivní novináři z Prahy se začali zajímat o (tehdy) neznámého muže z Brna, který měl být jmenován (tehdy poprvé) ministrem spravedlnosti.
Volali do Brna, a Bartík prý pohotově zahlásil do obstarožní Nokie v brněnské hipsterské kavárně (možná ve Spolku, možná ve Falku či u Steinera): „Jo znám ho, to je takovej náš Don Pablo.“
Trefa do černého. V jedné větě se slily všechny lokální nuance a emoce. Ta přezdívka ironicky (čtverácky) evokovala regionální mafiánské prostředí, charisma, možná i lehkou (domnělou) korupční patinu. A elegantní nedotknutelnost.
Po lopatě pro blondýnky - jakási brněnská verze Pabla Escobara, ovšem se StaroBrnem místo kokainu, a s paragrafy místo zbraní, s moravskou bodrostí místo jihoamerického temperamentu.
Neurazil se. Vzal to s humorem
Zajímavé je, že pan Pavel Blažek (již tehdy vážený advokát a otec od rodiny) se neurazil. Naopak. S určitým gustem a nadhledem si přezdívku osvojil.
V české poslanecké sněmovně jednou v nadsázce požádal, aby byl oslovován právě jako Don Pablo, protože „Blažků je strašně moc, ale Don Pablo je jen jeden. A chci to mít jednou i na náhrobku“ žertoval ten brněnský šibal.
A tady přichází moment, kdy realita začne kopírovat literaturu. Blažek se stává vlastní přezdívkou. Přestává být jen politikem. Stává se postavou. Figurou, určitě ne figurkou jak by si přála redakce Deníku Referendum. Archetypem.
V Brně ho tak oslovují zastupitelé, novinářky i právníci. Přezdívka se šíří po zemi české.
„Don Pablo“ zní jako značka vína nebo jako název jednoho z dílů Kriminálky Blažek – pardon Anděl.
A přitom je to jen politik, který ví, kdy má mlčet, a který dobře ví, proč je v Brně v jedenáct již dvanáct hodin.
Můj oblíbený internetový publicista a spisovatel Ondřej Neff by asi řekl: tohle už není jen jazyková hra. To je informační mem, který žije vlastním životem.
Přezdívka „Don Pablo“ přežije i ministerský post. Možná se dostane i do učebnic politologie. I když patrně ne do těch od prof. Petra Fialy. Přežije možná i Pavla Blažka samotného – jako každá dobrá značka.
Sečteno Politika (nejen česká a moravská) , jak se zdá, nestojí pouze a jen na činech, ale na dojmech. Stačí dvě dobře znějící slova, trochu kouře ze zákulisí — a obraz postavy je hotov.
Zda zůstane pravdivý, už nikoho příliš netrápí.
A jak to bylo s těmi bitcoiny, tak to vážně nevím, a tak o tom radši „nezpívám“.
------------------------------------------
(autorský text, modifikovaně psáno pro LN)
