Článek
Slunce hřálo jako pánská sauna a v pardubickém parku Na Špici voněly šeříky, psi vesele „očurávali“ (nejen) lavičky a děti pobíhaly kolem jako po třídenním cukrovém maratonu.
Do toho jsem zaslechla ten nejkrásnější výrok letošního roku.
Pětiletá holčička s copánky, ve fialových legínách se třpytkami a s důstojností, kterou bych já dokázala nasimulovat jen po třech sklenkách prosecca, se rozběhla ke svým rodičům a slavnostně oznámila:
„Dominiček mi dal kytku!“
Matka s kávou v kelímku a otec s ledvinkou a lehkým podezřením v očích se na sebe podívali. Už to vypadalo na hovor o mezilidských vztazích, věrnosti a hypotékách.
„Tak to s ním už jako chodíš, jo?“ pronesla matka s úsměvem, který naznačoval, že už by se ráda dočkala vnoučat. Klidně i dřív než ve třiceti.
A pak ta holčička, s naprostým klidem a hrdostí, kterou by jí mohla závidět i Angela Merkelová nebo Danuše Nerudová, odpověděla:
„Né, já jsem tu kytku snědla.“
A v ten moment jsem si řekla – ano, tohle je ta správná filozofie života!
Proč si nechávat kytku, když ji můžete sníst? Proč se trápit otázkami jako „co to znamená“, „kam to směřuje“ nebo „má mě opravdu rád“, když si prostě můžete dát vitamíny?
Děti to mají jasné. Dostalas kytku? Super. Máš hlad? Ještě lepší. Estetika stranou, láska se měří množstvím chlorofylu na zubech!
Navíc – buďme upřímní – která z nás si aspoň jednou nepřála, aby ten první polibek byl radši oběd? Který romantický večer nebyl zachráněn až pizzou?
A která z nás nedržela květinu, kterou jsme vlastně vůbec nechtěly, a přemýšlela, jestli by z ní aspoň nešla uvařit polévka?
Holčička z parku Na Špici nám to řekla za všechny – v roce 2025 už láska není jen o gestech, ale taky o využitelnosti.
Romantika s přidanou nutriční hodnotou!
A já jsem si v tu chvíli řekla, že bych si přála žít takhle. Bez okolků. Přímočaře. Když dostanu kytku – zhodnotím ji. Když potkám Dominička – zvážím ho. A hlavně – nenechám si nic zbytečně uschnout ve váze.
Protože život je krátký. Květiny vadnou. Ale dětinská radost z něčeho nečekaně dobrého – ta přetrvá. Tak si dejte taky květ! Třeba pampeliškový salát. A smějte se. Protože někde v Pardubicích je malá holčička, která právě definuje novou éru lásky: chutnou, přímočarou a bez předsudků.
A já jí tleskám. I s trochou hlíny mezi zuby.
-----------------------
(autorský fejeton na základě vyprávění východočeské kamarádky)
