Článek
Možná proto, že v jejich úsměvech a křížích viděl něco mnohem nebezpečnějšího než v rudé ideologii.
Glosa: Masaryk a lidovci – svatá válka rozumu s poslušností
Tomáš G. Masaryk, zakladatel republiky a velký zastánce humanity, vědy a občanské společnosti, byl mužem, který zvládal polemizovat i s komunisty.
Ale když přišla řeč na katolické konzervativce sdružené v Československé straně lidové, šla veškerá tolerance stranou. Masaryk je označoval za „reakcionáře“ a „duchovní brzdu národa“. Lidovci v jeho očích nereprezentovali víru, ale duchovní lenost – a především neochotu přemýšlet samostatně.
Už ve svých Článcích z let 1895–1900 psal o nebezpečí „církevního dogmatu, který nahrazuje svědomí poslušností“ – a právě to v lidovcích viděl. Jeho odpor nebyl jen politický, ale kulturně-civilizační. „My chceme stát bez církevního dohledu, stát občanský, ne klerikální,“ prohlásil už během budování republiky.
Lidovci tehdy reprezentovali pravý opak jeho ideálu. Kritizovali odluku církve od státu, brojili proti reformám školství, cenzurovali učebnice a odmítali pozemkovou reformu jako útok na katolickou církev. A především chtěli, aby stát reflektoval „křesťanské hodnoty“ – tedy, aby se veřejná moc podřídila církevní morálce.
Masaryk dobře chápal, že za tím vším není jen víra – ale moc. Církevní hierarchie, která se s monarchií rozloučila jen se skřípěním zubů, viděla v lidové straně politické beranidlo, jak si zachovat svůj vliv ve společnosti. A to bylo pro prezidenta-filosofa nepřijatelné.
Otevřeně je kritizoval v soukromí i veřejně. V rozhovoru s novinářem Arnoštem Heinrichsem měl říct:
„Lidovci, to není víra, to je politika. A špatná politika.“
Ještě ostřeji se vymezil v roce 1923 v projevu k pátému výročí republiky:
„Náš stát není a nesmí být státem konfesním. Náboženský život občanů nechť je svobodný, ale nesmí se stávat nástrojem politickým.“
Pro lidovce byla Masarykova sekulární republika trnem v oku. Pro Masaryka byli lidovci hrozbou duchovní emancipace. A právě proto mezi nimi panovala nevraživost větší než mezi mnohými jinými politickými tábory.
Možná to bylo i osobní – Masaryk jako konvertita ke kalvinismu, ženatý s Američankou a celoživotní reformátor, v sobě nesl hluboký odpor ke klerikalismu, který dusí svobodu myšlení. A lidovci ten odpor zosobňovali dokonale.
Je to paradox, že právě ti, kdo se zaklínali „hodnotami“, dokázali Masaryka rozčílit nejvíc. Ale možná to dává smysl: když někdo vydává poslušnost za morálku, a moc za víru, je to nakonec daleko nebezpečnější než otevřená ideologie.
A Masaryk to věděl velmi dobře.
------------------------------
Prameny a další informace :
1. Wikipedie – Dějiny KDU-ČSL
- Odtud pochází základní historický rámec: založení ČSL v roce 1919, její silná vazba na katolickou církev, odpor vůči odloučení církve od státu, reformám atd.
- Taktéž je zde uveden odpor Masaryka vůči lidovcům, včetně poznámky, že je „bytostně nesnášel“.
2. Masarykovy spisy a projevy (sekundární literatura):
- Např. výbor T. G. Masaryk: Spisy XXIX – Česká otázka, Naše nynější krize (dostupné i online přes Ústav TGM nebo Masarykův archiv). Zde se často zmiňuje o potřebě sekulárního státu a kritice duchovního nátlaku církve. Též negativní vymezení proti tehdejším Lidovcům.
- Projevy Masaryka k pátému výročí republiky (1923) – volně parafrázováno. vycházím z jejich obsahu, jak je prezentován v historických přehledech Masarykovy činnosti (např. v pracích R. Kvačka nebo J. Opata).
