Článek
V Brně je mnoho legend. Jednou z těch, které zná každý, kdo kdy zavítal na festival Měsíc autorského čtení, je Pepa Z.
Pedagog, jogín, dramatik a vychovatel, nyní důchodce a jogín, jenž se svou nenápadnou elegancí stal pevnou součástí každého červencového večera festivalu. Ne jako autor. Ne jako moderátor. Ale jako divák – a ne ledajaký.
Pepa Z. čtvrtstoletí byl a je mistr (ne)záludných otázek. 25 let, každé léto, zasedl v publiku a trpělivě naslouchal, jak autoři nejen tuzemští či slovenští, ale i z různých koutů Evropy a světa předčítají úryvky svých knih.
Když však skončil potlesk a na pódiu se rozhostilo ticho očekávání, Pepa Z. pozvedl ruku. A pak to přišlo – otázka. Ostrá jako samurajský meč nebo salát Rumcajs z Adamova.
„Pane autore, myslíte si, že by vaši postavu Karla mohl Freud označit za sublimovaného narcistu?“ zeptal se jednou německého spisovatele. Publikum ztichlo, autor se zpotil, moderátor nervózně přešlápl. Pepa čekal.
Jindy se obrátí na mladou básnířku z Polska: „Nezdá se vám, že je váš cyklus sonetů o lásce vlastně jen postmoderní parafrází Mickiewicze?“ Básnířka zrudla, Pepa si spokojeně pokýval.
Pepa Z. nebyl drzý ani nezdvořilý. Byl jen… Pepa.
Zkušený pedagog a vychovatel s encyklopedickými znalostmi literatury, psychologií čtení a, jak tvrdil jeden z autorů, i s tajným arzenálem citací, které měl vždy po ruce.
Festivaloví organizátoři kolem Petra Minaříka a Pavla Řehoříka pana Pepu milovali a nenáviděli zároveň.
Milovali, protože svým způsobem patřil k nenapodobitelné atmosféře festivalu stejně jako židle na pódiu.
Nenáviděli, protože žádný autor nevycházel z jeho otázek nezraněn.
Ale jak Minařík jednou přiznal: „Pepa je přísný, ale spravedlivý. Všichni víme, že na jeho otázky si autor vzpomene ještě při třetí skleničce vína.“
Jednou jsem se rozhodl Pepu oslovit. V předsálí festivalu jsem ho potkal s jeho věčně sešitým notesem. „Pepo, jak to děláte, že máte pokaždé tak trefnou otázku?“
Zasmál se a odpověděl: „Tajemství je jednoduché, mladý medvěde. Poslouchám. A pak hledám to, co zůstalo nevyřčeno.“
Rok 2065
Střih, přesuneme se strojem času do roku 2065 našeho letopočtu.
Dnes, kdy Pepa Z. už červencové večery netráví v sále festivalu, ale na věčnosti spolu s básníkem Slaninou, Egonem Bondy, Milanem Kunderou, Magorem Jirousem a dalšími velikány , zůstává jeho duch na MAČ přítomen.
Každý ročník Měsíce autorského čtení totiž nyní zakončuje soutěž o „Pepa Z. Award“ za nejlepší otázku z publika. Ať už otázku položí kdokoli, jedna věc je jistá – musí být přesně taková, jak by ji položil Pepa: trefná, moudrá a zejména nečekaná.
A kdo ví, možná někde na obláčku Pepa Z. sedí s notesem na kolenou a čte si program letošního ročníku.
-------------------------
https://www.autorskecteni.cz/ - stránky zmíněného MAČ
