Článek
Kdyby existovala Nobelova cena za nic, měl by ji legendární Václav Linkov dostat jako první. Ale protože nic není oceněníhodné pouze ve Švédsku, navrhl se v roce 2004 sám na Státní cenu za literaturu. Zdůvodnění? Originální, odzbrojující a zcela v duchu české recesistické tradice:
„Nemám literární talent. Za celý rok 2003 a stávající část roku 2004 jsem nenapsal žádné literární dílo a ušetřil tak českou čtenářskou obec a zvláště literární kritiky utrpení z toho, že by je náhodou vzali do ruky a nechtěně přečetli první stránku. Tato moje (ne)činnost si zaslouží ocenit Státní cenou za literaturu pro rok 2004.“
A tady někde končí vtip a začíná velmi přesná kulturní diagnóza.
Linkov svým antitextem vystihl, co se leckdy přehlíží: že mlčet je někdy víc než mluvit, nepsat může být odpovědnější než psát. V době, kdy je literatura často přehlcena narcistními výlevy a snahou šokovat formou namísto obsahem, přichází Linkov s radikální formou ticha. A to ticho křičí.
Recese nebo i něco víc?
Jistě, byla to recese. Ale ne každá recese je jen hloupostí pro zasmání. Ta dobrá recese má ostrý hrot. Ukazuje na absurditu systému, zesiluje jeho neduhy a karikuje mechanizmy, které bereme příliš vážně. Linkov ironizoval literární provoz natolik přesně, že by se za to nemusel stydět ani Ladislav Klíma, Egon Bondy nebo Petr Šabach. Jen si vybral méně obvyklý nástroj – absenci.
Linkovova nula se vymyká. Je to čistá negace, která svou upřímností poráží nejedno vyumělkované literární dílo. Můžeme se tomu smát, ale zároveň nás to nutí k zamyšlení: Kolik textů by si zasloužilo zůstat nenapsáno? Kolik knih plní regály jen kvůli tomu, že autor neodolal pokušení „něco vydat“?
Možná bychom měli každoročně udělovat cenu za literární zdrženlivost. Ocenit autory, kteří se rozhodli nezahltit svět dalším zbytečným slovem. Ne proto, že by neuměli psát, ale proto, že vědí, kdy je lepší mlčet. V éře nekonečného vyjadřování by to byl ten nejodvážnější literární čin.
Václav Linkov by měl stát na čestném místě – ve Zlatém fondu velkých mlčících. A pokud někdo někdy vydá sbírku jeho neexistujících děl, snad v ní na poslední stránce bude psáno: „Ticho. Ať mluví samo.“
