Článek
Děcka (jak říkáme my na Moravě i sedmdesátníkům), někdy mám pocit, že olympijské hry jsou takový velký rodinný oběd.
Každý přinese něco, co má rád, a vůbec ho nezajímá, jestli to s tradicí souvisí. Děda si pamatuje jen knedlíky, babička trvá na čočkové polévce s játrovými knedlíčky, strýc přijde s pizzou Brno-Hawaii (ananasová, a do těsta se přidává StaroBrno Medium, proto o ní píšeme na Medium). A někdo další úplně vážně položí na stůl sushi. A všichni se tváří, že to tak bylo odjakživa.
Proč je na olympiádě dnes hokej?
Tak si říkám: proč je na olympiádě lední (!!) hokej? Ve starém Řecku běhali nazí, házeli diskem či otrokem a zápasili. Brusle neměli. Led neměli. Hokejku už vůbec ne. Maximálně tak olivovou ratolest, ale s tou se střílí góly fakt špatně.
Ani ke Svatému Jágrovi se ne 68krát nemodlili. A kdyby tehdy někdo přišel s tím, že by se měl hrát hokej, Aristoteles by si sundal sandál, zaklepal si na čelo a šel by dál rozjímat o bytí a nebytí – bez přesilovky.
Ale budiž. Svět se točí, led taje, sporty přibývají.
Přijmeme, že olympiáda je dnes globální festival všeho, co má helmu, dres a aspoň jednoho rozhodčího. Hokej tam prý patří, protože ho máme rádi. A co máme rádi, to si vezmeme s sebou všude. Klidně i do antického chrámu, jen tam dáme mantinely.
Proč ale rozměry hřišť z kanadské NHL? Itálie je kanadská provincie, či 51. stát USA?
Jenže pak přijde další legitimní otázka, která mě budí v noci a nutí mě koukat do stropu: proč se na olympiádě v Itálii 2026 hraje na rozměry NHL?
Proč v Evropě, kolébce širokého, rozvážného, tak trochu filozofického hokeje, najednou běháme (resp. jezdíme) po užším ledě jako v supermarketu mezi regály?
Itálie, země opery, espressa a pomalých gest rukou. A my tam přijedeme s „omezeným kluzištěm“, které říká: žádné rozjímání, hochu, nahraj nebo vystřel.
Když si chceš něco rozmýšlet, hybaj do galerie, mudrlante. Tady se hraje hokej po americku – rychle a drsně. A bez prostoru pro existenciální olympijské otázky.
Možná je to celé jen důkaz, že olympiáda je dnes hlavně kompromis. Mezi Řeckem a Kanadou. Mezi antikou a reklamní pauzou. Mezi ideálem a realitou, kde se musí vejít kamery, sponzoři a obří kostka nad ledem, která vám připomene, že právě teď můžete ušetřit na hypotéce.
A tak se s tím smiřme. Olympijský hokej tu je, i když ho staří Řekové neznali. Hraje se na NHL rozměrech, i když jsme v Evropě. A jediné, co zůstává stejné, je pocit, že u toho stejně budeme sedět, nadávat na rozhodčí a říkat: „Za nás to bylo lepší.“ a „Pamatujete na Nagano?“
Což je možná ta nejstarší olympijská disciplína ze všech!
