Článek
Ten hrnek mi připadal jako všechno ostatní v mém životě – jako by na něm ulpěly stopy něčeho, co nelze úplně smýt, ale co člověk přesto pořád dokola zkouší.
Včera jsem udělala chybu. Ne velkou v běžném smyslu toho slova, ale obrovskou v tom podivném prostoru mezi vědomím a svědomím, kde se naše činy zhmotňují v jakési tiché obžaloby.
Omylem. Tohle slovo mi znělo v hlavě pořád dokola, jako omluva i jako obvinění.
Omylem jsem se vyspala s tchánem, to jsem dopadla
Ten moment – večer, když se všichni rozjeli domů a my dva jsme zůstali v obýváku s nedopitou lahví vína – mi teď připadal jako scéna z absurdního divadla. Bylo to jako sledovat samu sebe zvenčí. Ta blízkost, náhlá důvěra, snad i pocit osamělosti, který se najednou stal sdíleným… a pak už jen zmatek. Nic než zmatek.
Dnes ráno jsme si mlčky vyměnili pohledy, zatímco si tchán obouval boty v předsíni. Zdálo se mi, že jsem v jeho očích zahlédla stejný druh strachu, jaký cítím já. Neřekli jsme si nic. A právě v tom mlčení byla skrytá tíha všeho, co se stalo.
Dozví se to manžel?
Teď sedím v kuchyni a přemýšlím. Co se stane, až se to dozví manžel? Co když to nějak vycítí děti? Co když se tahle nepatřičná pravda stane jedním z těch dědictví, která se přenášejí z generace na generaci, jako stíny, které člověk nemůže nikdy úplně rozptýlit?
Možná, že celý můj život byl omyl. Nebo spíš řetězec malých omylů, které se hromadily, až vytvořily něco, co se teď zdá být nepředstavitelné.
Přemýšlím o tom, jestli by nebylo lepší všechno říct. Položit pravdu na stůl, nechat ji, ať spálí, co musí. Ale pak si představuji manželovu tvář – ten pohled zklamání, zranění, možná i pohrdání.
A tak dělám to jediné, co mi připadá možné: nic.
Hrnek zůstává špinavý na stole a já se zvedám, abych šla pověsit prádlo. Svět běží dál. Slunce dnes svítí nějak příliš jasně, jako by mě chtělo upozornit na každou skvrnu, každou nečistotu, kterou se snažím zakrýt.
Poznání
Ale možná, říkám si, je v tom skryté nějaké poznání. Že jsme všichni jen lidé, omylní a slabí. Ergo kladívko, že naše chyby nejsou vždy koncem, ale spíš připomínkou toho, že naše životy nejsou nikdy tak jednoduché, jak bychom si přáli.
------------------------------
(na základě skutečné události).
