Článek
Vliv alkoholu, modrobílé šály a špetky nostalgie udělaly své. Ač začalo všechno jako nevinné vzpomínání, skončilo to rozkládací pohovkou a trapným ránem.
Bylo, nebylo v Brně. Pozorně poslouchejte a podtrhujte si modrou, ne zelenou vlnovkou. Modrá je totiž barva komeťácká.
Modrobílá noc aneb Jak se Jindra dost spletl
Byl to večer, na který Brno čekalo léta. Kometa konečně získala titul! Celé město se třáslo v modrobílém rauši, z tramvají zněl hokejový chorál, na Zelňáku se točila piva jak na orloji.
Pan Jindra, čiperný sedmdesátník s věčně rozepnutou bundou a prázdnou peněženkou, byl v první linii oslav.
„My jsme Kometa, vy ste… ostatní!“ hulákal s půllitrem lahodného STAROBRNA v ruce, když mu do ramene ťukla žena. Usmála se tak srdečně, že Jindrovi cukly kníry.
„Jindro? Ty seš to fakt ty?“
„Eliška?! Ty vo*e, Eliška!“
Eliška, sestřenice, se kterou se Jindra neviděl snad padesát nebo dokonce čtyřicet dlouhých let.
Pamatuje si ji naposled jako stydlivou holku se zubními rovnátky a velkou sbírkou céček. Teď před ním stála žena s jiskrou v oku, kulichem Komety a svařákem v ruce.
„Sednem si někam? Zavzpomínáme!“ navrhla. A jak řekla, tak se stalo. Sedli si.
Nejdřív v hospodě. Pak na lavičce. Pak v taxíku. A nakonec — no, v Jindrově panelákovém bytě v Jundrově, kde kdysi bývala knihovna, ale dnes tam trůnila rozkládací pohovka „pro hosty a případy nouze“.
Ráno Jindra procitl s lehkou bolestí hlavy, šálou Komety omotanou kolem lýtka a neurčitým tušením, že včera… jak to říct… nebyl v posteli úplně sám.
Vedle něj ležela Eliška. V jeho triku z roku 1981 s nápisem „KOMETA DO TOHO“ a s výrazem „díky za prima večer, kámo“.
„Jindro… my jsme spolu…?“ zeptala se Eliška nesměle.
„Hele… asi jo. Ale bylo to pěkný, ne?“
„No to jo… akorát…“
„Co?“
„My jsme přece bratranci… teda sestřenice a bratranec.“
„Ty vo*e.“
„Jo. To až se dozví mladí…“
Nastalo ticho. Jen někde venku projel domestikovaný ukrajinský fanoušek na koloběžce a zařval „Kóóóóóóómeta - Máááladcííííí!“.
„Ale víš co?“ řekl Jindra a zvedl se pro dva turky. „Po třiceti letech tě člověk prostě nepozná. Navíc, jsme důchodci, nemáme čas být upjatí.“
„A bylo to s láskou,“ dodala Eliška s úsměvem, který by roztál i led pod hokejkou.
Od té doby se z nich stali parťáci. Ne v tom slova smyslu, který by zakládal rodinnou tragédii, ale v tom pohodovém – chodili spolu na Kometu, jezdili na výlety, občas se smáli nad starými fotkami a vždycky, když někdo začal s větou „Vy dva spolu vypadáte jako příbuzní…“, propukli v záchvat smíchu.
A možná, jen možná, jim ten večer modrobílého šílenství dal víc než jen titul. Dostal je zpátky k sobě. I když to zpočátku vypadalo jako náhoda na hranici scénáře z TV Barrandov.
Poučení?
Milé děti, nikdy neoslavujte titul Komety s příliš silným svařákem nebo StaroBrnem.
